Kamenná symfonie 2
Pohled z hradeb na hlavní třídu Stradun
Brouzdáme po Stradunu a obdivujeme autentický středověk. Klášter, kostely, kavárny, paláce. A na fasádách kamenných paláců drobné architektonické detaily, jako portály, arkády, gotická okna i rozety. Obdivuhodné. Pod dlážděním ulice se skrývá navíc pětisetletý vodovod, umně zhotovený tehdejšími obyvateli. Celý starý Dubrovník je jedna veliká kamenná symfonie. Ze stejného kamene, jako jsou kopce podél pobřeží, je vlastně celé staré město. Domy, schodiště, nábřeží, dláždění ulic, všechny architektonické detaily i desítky velkých portálů i docela malých portálků. Místní stavitelé si zřejmě na ty krásné portály potrpěli, protože celé dalmatské pobřeží je jich plné. A každý je neopakovatelně jiný.
V křížové chodbě františkánského kláštera minoritů musím občas hodně zaklánět hlavu. Jen tak je možné obdivovat množství hlavic sloupů, které obkružují ambit. Každá z těchto hlavic je zcela jiná. Originální řešení. Nástěnné fresky s biblickými výjevy jsou trochu omšelé časem a málo čitelné. Kolem se ale pilně opravuje a restauruje. Vše za provozu. Tak máme naději, že budoucí Dubrovník bude sice o něco málo starší, ale určitě ještě krásnější. Za sloupy ambitu je nádherná zahrada, tak trochu ve francouzském stylu, která zaplňuje celý rajský dvůr. Pár palem, upravené záhonky a středová cesta, ukončená malým lavatoriem. Krásný pohled. Středověká klášterní lékárna, stará neskutečných 650 let, je takovým bonbónkem na samý závěr prohlídky. Procházka po Dubrovníku začíná skutečně pozoruhodně.
Portál kláštera františkánů
Románská křížová chodba - každá hlavice sloupu je jiná.
Než se vydáváme nahoru k mohutné pevnosti, stojící mimo hradby na skále nad mořem, sedáme si do parku poblíž městské brány a popíjíme horký průduškový čaj z termosky. Zakoupený v bašské lékárně a uvařený v kuchyni zatonské paní domácí, snad pozastaví příznaky chřipky, která se jak u mě, tak znovu i u mojí ženy, neodbytně hlásí. Svačina je vskutku pestrá - sušené fíky, sušenky a pár nektarinek.
Osvěženi čajem vystupujeme vzhůru na skalnatý poloostrov a noříme se do nitra rozlehlé pevnosti Lovrijenac. Tak, jak je město dole pod námi plné lidí, tak tady je klid a mír. Jsme tu skoro sami. Jen jakýsi mladík s batohem na zádech prolézá, tak jako my, pečlivě všechny kouty, aby na závěr skončil na té nejvyšší terase. Mohutné, starobylé dělo střeží asi již hodně dlouho poklid tohoto místa. Dlouho se nemůžeme odtrhnout od vyhlídky na nekonečné moře. Je naprosté bezvětří a modravé vlnky, ozářené sluncem, se jen velmi jemně čeří. Jen příboj se tak trochu nelogicky v tom poklidu prudce tříští o skálu pod námi.
Pod tvrzí Lovrijenac
Tvrz nad nekonečným mořem
Pohled od tvrze na dubrovnické hradby
