O Janu Skácelovi
Úvodní obrázek je ze Skácelovy básnické knihy „Vítr jménem Jaromír“.

O Janu Skácelovi

20. 5. 2021

Když jsem básníka Jana Skácela v květnu 1962 naživo viděl na třebíčských Nezvalových oslavách, příliš jsem ho neznal. Už tehdy měl ale nějakou plicní chorobu, protože byl silným kuřákem. Když na slavnostním večeru spolu s ostatními básnickými hosty oslav přednášel své básně, sotva mluvil a omlouval to svým trafikantem. Tehdy to vzbudilo v sále veselí a trochu uvolnilo až příliš slavnostní a upjatou atmosféru večera.  Ale jeho básně mě i přes špatný přednes zaujaly.

Nechci se zde pouštět do rozborů jeho básní, to ponechám fundovanějším. Ani ve škole jsem tyto rozbory neměl rád. A hlavně proto, že jsem pokládal za úplnou svatokrádež lézt za každou cenu básníkovi do hlavy a vkládat mu do ní myšlenky, které často ani nechtěl vyslovit.

Odstrašující ukázkou je jedna recenze literárního kritika Zdeňka Kožmína, kterou ohodnotil Skácelovu kratičkou, ale velmi poetickou, šestiveršovou báseň Malá nádraží. Ta recenze je na jednu celou stránku a Skácel by se asi divil, co všechno v těch pouhých šesti verších vlastně vypověděl.

Skácel byl především básníkem Moravy. Básníkem pokory, ticha, hodně vzdáleným chaosu moderní doby. Venkovské prostředí, moravský folklor, příroda, láska, to jsou dominantní oblasti jeho tvorby. Tvorby poetické a pohodové.

Ale nechci se zde zmiňovat o jeho rozsáhlé básnické tvorbě, byť je velmi zajímavá a v pozdějších letech byla pro mě vedle Nezvala, Baudelaira, Sovy, Hory, Slowackého a řady dalších autorů jedním z mnoha mých inspiračních zdrojů.

Zaujala mě především jeho tvorba prozaická, byť se jedná pouze o dva tituly. Když v  roce 1964 vyšel soubor jeho krátkých publicistických próz Jedenáctý bílý kůň, tak jsem tu knihu hned koupil. Přiznám se, že forma těchto jeho krátkých kurzívek a recenzí, vedle skvělých drobných causerií Karla Čapka, stála za mnoha mými poznámkami a glosami, které jsem si psal během svých plzeňských studií a které se také v hojné míře a s minimálními textovými úpravami objevily v mé nedávno vydané vzpomínkové knize Návraty. Ta druhá Skácelova prozaická kniha nese název Třináctý černý kůň a vyšla bohužel až po jeho smrti v roce 1989.

Ty zvláštní tituly mají původ v lidové pověře, podle které potkat koně, z nichž jedenáctý je bílý, znamená štěstí. No a ten třináctý, pokud tam taky je a pokud je černý, přinese zase smůlu. Já jsem to tedy nikde neslyšel, ale věřme autorovi.  Atmosféru textů předznamenává autorovo motto:

„Chtěl jsem, aby tahle knížka byla trošku veselá, kapánek smutná, maličko sentimentální a hodně obrázková, nic víc jsem nechtěl.“

Obě knihy jsou souborem již dříve samostatně zveřejněných krátkých próz, které Skácel nazývá kurzivky, nebo také recenze. Tyto krátké texty psal jak pro rozhlas, kde byl nějaký čas redaktorem, tak hlavně pro revue Host do domu, kde byl do roku 1969 šéfredaktorem.

Texty mají zvláštní poetiku. Jsou mnohdy až smutně nostalgické, náladové, až sentimentální. A mluví v nich se svým osobitým nadhledem o docela všedních, obyčejných věcech našeho života.  A jako novinář má úžasnou schopnost vyjádřit svou myšlenku ve zkratce. Řada textů, zejména v prvních dvou oddílech, je inspirována vlastním dětstvím i  vzájemným kontaktem dětí a dospělých vůbec. Např. Nejmodřejší kurzívka je o matčině švestkovém koláči a dávnou neděli vesnického kluka probouzí v kouzelném textu Jedna neděle z mého dětství.

Skácel píše, zejména v Malých recenzích, o různých každodenních "banalitách", jako je návštěva u holiče, o módě, o  venkovských farářích nebo tamních hospodách. Malé recenze, Skácelův krátký publicistický žánr na rozhraní glosy a fejetonu, dosáhly vrcholu své popularity v 60. letech, kdy uzavíraly jednotlivá čísla kulturního měsíčníku Host do domu. Tyto texty mi hodně připomínají Čapkovy drobné glosy a fejetony, i když je nutné přihlédnout k faktu, že obojí texty vznikaly v úplně jiné době.

Tehdy dávno, před těmi padesáti lety, se mi právě pod vlivem Jana Skácela zdálo, že forma krátkých, zhuštěných textů je právě tou nejvhodnější formou ke sdělení pocitů, myšlenek, smutků i radostí i reakcí na události kolem nás. Od té doby jsem nemusel svůj názor měnit.

Možná, že kdybych tenkrát, v květnu roku 1962, neměl tu možnost moravského básníka Jana Skácela na vlastní oči spatřit a slyšet několik jeho básní, tak bych si to dnes třeba vůbec nemyslel. A možná, že bych si z oslav Nezvalova narození neodnesl sice jeden z inspiračních zdrojů svého pozdějšího literárního snažení, ale pouze nostalgicky krásnou vzpomínku na několikaměsíční známost s jednou mladičkou třebíčskou dívenkou.

 

* * *

 

kultura literatura
Autor: Jan Zelenka
Hodnocení:
(5.1 b. / 15 h.)

Pro hodnocení se musíte přihlásit

DISKUZE
Děkujeme za váš příspěvek do diskuse. Upozorňujeme, že redakce si vyhrazuje právo vyřadit diskusní příspěvky, které jsou v rozporu s platnými zákony a které podněcující k násilí a nenávisti ke konkrétním lidem či skupinám obyvatelstva. Smazány budou rovněž příspěvky obsahující jakékoliv vulgarismy.
Jana Šenbergerová
Díky vašemu článku jsem si vzpomněla, že mám doma kolibří vydání Skácelovy Noci s Věstonickou venuší. Jde o výbor z milostné poezie, která je součástí řady jiných jeho sbírek.
Jan Zelenka
Díky, děvčata, i Dalibore. Skácela jsem poznal na Nezvalových oslavách v Třebíči. Měl jsem tam, nějaké básně v soutěži. Zažil jsem tam i velké dobrodružství, když jsem se vecpal do autobusu, kde seděli samí národní a zasloužilí umělci a jezdili jsme po místech Nezvalova působení. U oběda jsem seděl vedle paní Nezvalové a hezky jsme si popovídali o básnění.
Soňa Prachfeldová
Honzo umíš vše tak zajímavě popsat. O Janu Skácelovi toho moc nevím, ale Tvoje přiblížení jeho tvorby mě moc zaujalo. Mám ráda i hlubší texty některých našich písničkářů, také mají v sobě kus básníka. Děkuji.
Martina Růžičková
Díky za zajímavý článek.
Dalibor Polanský
Jeho "zhuštěné" texty se mi líbily a já jsem zjistil, že píšu podobným stylem, jen ne tak dobře. Zkratky mi vyhovují a v nich se dá někdy vyjádřit víc, než v rozvláčném psaní, což J. Skácel dokazoval velmi dobře.
ivana kosťunová
S potěšením jsem si přečetla váš článek o mém oblíbeném básníkovi Janu Skácelovi. Jeho verše jsem četla koncem šedesátých let a doslova mě uhranuly - byly to moje pocity, moje vidění světa, které bych asi popsala ve verších podobně, kdybych to uměla. O existenci jeho próz jsem neměla tušení, zkusím si sehnat v knihovně. Jeho báseň "Smlouva" jsem vždy považovala tak trochu za své životní krédo. " Nechci, aby mne obmýšlel kterýkoliv bůh... " Znáte ?
Daniela Řeřichová
Děkuji za připomenutí mimořádného umělce, jehož verše žijí mj. v písních Hradišťanu. S tvorbou J. Skácela jsem se prvně potkala při čtení jeho sbírky Kam odešly laně (1985, obrázky J. Čapka) našim dětem. Bohužel byl od roku 1969 na indexu, takže se o něm nemluvilo. Osobně jsem měla jednu příležitost se s ním setkat díky přítelkyni G. Vránové, která jeho verše měla ve svém hereckém repertoáru.
Věra Ježková
Jendo, moc zajímavý článek. O Janu Skácelovi jsem nevěděla nic, trochu jsem ho poznala až z tvých vyprávění. Připrav mi jeho knížky, abychom zase nezamluvili, že si v nich chci číst. :-)
Zuzana Pivcová
O Janu Skácelovi jsme se něco učili už na střední škole, čili ve 2. polovině 60. let. Vím, že jsme si uváděli sbírku "Metličky". Bohužel už víc nevím. Teď jste mi ho připomněl víc.

Zpět na homepage Zpět na článek

Nejste registrován/a? Zaregistrujte se zde.

Po přihlášení (registraci) uvidíte na tomto místě přehled Vašich aktivit na portále i60.cz, a to:

  • Váš nejnovější článek
  • Nejnovější komentáře k vašim článkům
  • Nové vzkazy od přátel
  • Nové žádosti o přátelství
Přihlásit se

JSTE TU POPRVÉ?
Přečtěte si, co všechno
portál i60 nabízí
.

Aktuální soutěže
Kvíz i60 - 43. týden

Tento týden se budeme ve vědomostním kvízu věnovat památkám kulturního světového dědictví zapsaných na seznam UNESCO.