Příběh starého šicího stroje

Moc milý a hezký článek. A já za něj děkuju.

Hezký příběh. Čekal jsem jak bude ztráta šroubečku vyřešena a zda bude nalezen. Vše dobře dopadlo.

Pane Martine Vrbo, krásně jste to napsal. Moc se mi to líbí. Tímto způsobem někdy ukecávám houby v lese, teda ty co nevidím a chtěla bych vidět. Ale jinak jsem spíš pragmatik a přemýšlím, jak to udělat, aby mi příště zase někam nezapadl. Asi budu manipulovat se člunkem nad nějakou bílou mísou, abych případnému zmizení zabránila.

Prozradím Vám jedno velké tajemství. Všechny předměty mají také svůj svět a podobají se lidem. Velcí a slavní lidé se o svou slávu a propagaci nemusí obávat, jsou stále na očích, stejně je to i s velkými předměty. U toho šicího stroje nikdo nepřehlédne to nablýskané kolo na boku jeho těla. Co má ale dělat ten malý šroubeček, který je někde uvnitř, svoji práci musí také odvést, ale nikdo o něm neví. A tak jeho čas nastane, když někam zapadne. V tu chvíli je hned vidět jeho důležitost a pak je to stejné jako u lidí, takové poznáte, když jdete něco vyřizovat na nějaký velký úřad, občas tam také potkáte „lidský malý šroubek“, který vám dá poznat svou důležitost, aby bylo vidět, že to bez něj nejde. Tam mu musíte trošku zalichotit, ocenit jeho mravenčí a nedoceněnou práci a on vám pak to potvrzení a razítko dá. A u toho malého šroubečku můžete postupovat, jak by se vám chtělo jednat i s tím úředníkem, ale tam to nejde. Vy musíte udělat něco zdánlivě nelogického. Nahlas říct: Hele, ty pitomej šroubečku, já tě vůbec nepotřebuji a začít dělat jinou práci a v tu chvíli nesnese to pomyšlení, že je ignorován a najednou se objeví tam, kde by vás nenapadlo ho hledat. Například: Když se večer zujete ze svých pantoflí v koupelně, tak ho buď uslyšíte, jak malinko cinkne v koupelně, když odpadne z vašeho chodidla na dlaždičky, nebo dá o sobě vědět, když na něj pak šlápnete citlivější částí chodidla. V takovém případě je vhodné k němu prohodit pár lichotivých slov – nějak zhodnotit jeho práci a že by to bez něj nešlo – těch pár keců vás nezabije a jemu to udělá radost - no tak nějak podobně, jak to děláme u těch lidí. :)

Vlaďko, máte můj obdiv! Už jen výměna zipu je náročná práce a pak vaše vytrvalost při řešení problému! Mám 50 let starou kufříkovou Ladu, na které jsem na 3 děti také ušila leccos. Zatím se vždy našel opravář, když to bylo třeba. Kolik toho ještě ušiju netuším, v poslední době šiju ze zbytků nákupní tašky a chňapky. Roušky jsem šila pro rodinu i pro kamarádky.

Mám šicí stroj Visnja, a šiji na něm hlavně záclony, závěsy, nebo opravuji rozpárané švy či zkracování kalhot apod. Na toto mi stačí a snad ještě poslouží po dobu, co budu moci na něm pracovat.

A můj stroj, na kterém jsem se naučila asi v 17ti tajně šít, byla stará šlapací Minerva - po mém dědečkovi, krejčím...ušila jsem si na něm své první kalhoty do zvonu, co se tenkrát nosily...Minerva sloužila věrně a spolehlivě strašnou spoustu let (kdybych to spočítala) ještě donedávna. Teď už dlouho šiju na elektrickém a nejvíc mne může rozčílit, když namotám nitě a pak mi spadne kamsi do útrob člunek :-))

Milý příběh o starém šicím stroji a důležité součástce. Šikovné švadlenka mají můj velký obdiv. Je to kus kreativity a umění. Moje maminka k těm výborným švadlenkám také patřila.

Mohu potvrdit, že staré šicí stroje mají mnohem lepší vlastnosti a výkon, než ty nové.

Šicí stroj a já, to by byl také dlouhý příběh. Moje maminka byla vyučená ds. švadlena, tak jsme se všecky tři sestry od ní naučily šít docela záhy. Měla také šlap. singrovku a později Lucznik vč. el. motorku. Já jsem si pořídila mech. Lucznik někdy v r. 1975 a mám ho dosud. Ovšem nutně by potřeboval odbornou pomoc - vyčištění a seřízení. Snad na to ještě dojde.