Zdaleka ne u všech lidí je ale nemoc poznána. Jak uvádí Alzheimer’s Disease International (ADI), i v nejvyspělejších státech je diagnostikována pouze přibližně polovina lidí s demencí.
Více než dvě třetiny lidí s demencí jsou ženského pohlaví. Riziko vzniku demence narůstá s věkem. Z tisíce žen ve věku 30–59 let trpí demencí pravděpodobně téměř 1 žena, z tisíce mužů ve stejném věku pak téměř 2 muži. Zatímco do 65 let věku trpí demencí každý 866., nad 65 let je to každý třináctý. A se stále přibývajícím věkem roste její výskyt čím dál rychleji: nad 80 let věku nemocí trpí každý pátý, nad 90 let téměř každý druhý.
Nejčastější příčinou demence je Alzheimerova nemoc. Začíná pozvolna. Nejprve se u nemocného zhoršuje krátkodobá paměť a není schopen se postarat o některé věci v domácnosti. Rychlost, jíž Alzheimerova nemoc postupuje, se u každého člověka liší. Nemocný má však čím dál větší problémy s vyjadřováním, rozhodováním, nedokončuje myšlenky, je zmatenější. Mění se celá jeho osobnost. V posledních stádiích nemoci už vůbec není schopen se sám o sebe postarat.
Demence postihuje kognitivní funkce jako je paměť orientace, soustředění, řečové funkce, exekutivní funkce (poznávací neboli kognitivní procesy, které zajišťují samostatné a účelné jednání a myšlení člověka, stojí za plánováním, organizací činností a myšlení a jejich vzájemnou souhrou, pozn. red.) a další. Nejdříve se projevuje změnou charakteru člověka.
Další příznaky se mohou lišit dle typu demence. U Alzheimerovy nemoci (AN) se zejména projevují poruchy krátkodobé paměti. Lidé si velmi dobře pamatují, co se stalo kdysi dávno, ale nevzpomenou si, co bylo dnes, včera.
Zapomínání je normální, ale nenormálním se stává, když začíná člověku vadit a je nápadné jemu i okolí. Pro rozpoznání „normálnosti“ dobře funguje srovnání s vrstevníky. Například každý si někdy zapomene klíče, mobil či brýle při odchodu z domova. Ale zpravidla si v nějakých souvislostech vybavíme, že jsme je zapomněli doma. Vzpomeneme si, že jsme si brýle nechali u postele, v níž jsme četli knížku. Ale v případech, že souvislosti, celý úsek, že jsme si četli v posteli, ztratíme, je zapomínání již nápadné.
Pokud se tedy schopnost pamatovat si vymyká, zejména je-li provázena dalšími poruchami ve smyslu neschopnosti si naplánovat, organizovat věci anebo jde o výrazné zapomínání, je určitě dobré obrátit se na lékaře a nechat se otestovat.
Tyto poruchy si někteří pacienti připouštějí, ale jiní ne. Roli hraje osobnost pacienta, jeho inteligence, schopnost spolupracovat, povaha, a potom také typ demence. Porucha paměti je výrazná u AN, ale u jiné demence mohou přicházet jako první změny poruchy chování. Pacient se může chovat společensky nepřiměřeně, působí „odbržděně“, vulgárně – například pokud se jedná o frontotemporální demenci.
Každý, kdo má o svém stavu pochybnosti, měl by se vydat nejlépe ke svému praktickému lékaři. Trpí-li nápadnou poruchou paměti, může se obrátit i na ČALS, která pravidelně pořádá Dny paměti, anebo kamkoliv, kde testují poruchu paměti.
I lékař by si mohl třeba při jiných kontrolách všimnout u svého pacienta změn, nejen poruch paměti ale i dalších funkcí, které provázejí demenci. Člověk najednou u sebe třeba hůře pečuje, nezvládá hygienu tak jako dříve, přichází na kontrolu v jinou dobu, opakovaně zapomíná, že měl něco udělat nebo vyzvednout si léky apod. Praktický lékař i jeho sestra své pacienty znají delší dobu, a proto by měli pozorovat změnu.
Při vyšetření demence se lékař zajímá o všechny příznaky, zjistí celkovou anamnézu ideálně s pacientem i jeho blízkými. Vyptá se na klinický stav. Provede pacientovi základní a laboratorní vyšetření, protože se často zejména u starších lidí mohou vyskytnout další nemoci jako cukrovka, srdeční selhání, arytmie, porucha štítné žlázy apod., které maskují demenci. Tyto stavy je potřeba vyloučit. Dále pacient podstoupí vyšetření sadou testů a zobrazovacími metodami (magnetická rezonance, CT).
Lékař také musí posoudit, jaké léky pacient užívá a v jakých dávkách. Nesprávně užívané léky mohou také předstírat demenci. Stejně tak by měl lékař věnovat pozornost depresivitě, protože i lidé s depresí se hůř soustředí, více zapomínají, jejich myšlení je zhoršené.
Pokud by praktický lékař příznaky zlehčoval, může se pacient objednat například k neurologovi, geriatrovi či psychiatrovi. Záleží na charakteru příznaků a věku. K psychiatrovi se každý může vydat i bez doporučení.
Na AN ani ostatní demence neexistuje lék, který by nemoc zastavil. K dispozici jsou jen tzv. kognitiva, léky, které mohou zlepšit některé kognitivní funkce. Proces nemoci i přes zdání, že se stav nemocného zlepšuje, však nadále pokračuje.
Ale není třeba, aby nemocný a jeho okolí brali nemoc jako katastrofu. Je třeba jí spíše přijmout a brát ji jako stav, který lze do jisté míry zvládnout. Je třeba „žít s demencí, nikoliv jí trpět“, a využít tu část života, kdy je ještě jeho kvalita dobrá.
Demence má lehkou, střední, těžkou a v závěru života pacienta terminální fázi. Nemocný postupně zapomene prakticky všechno. Nemoc postupuje u každého jiným tempem i způsobem, někdo třeba zapomene číst, těžko se vyjadřuje, ale stále hraje na piano jako dřív.
Demence u AN se zpravidla rozvíjí několik let, ve vyšším věku probíhá pomaleji, a naopak u mladších lidí zase rychleji. Ani to však nemusí být pravidlem.
V terminální fázi ztratí člověk schopnost se hýbat sám, schopnost komunikovat, nepřijímá jídlo ani tekutiny. V tomto okamžiku pacient potřebuje zejména paliativní péči, která respektuje stav a diagnózu pacienta. Zaměřuje se na kvalitu života, řešení příznaků a vyhýbá se invazivním zákrokům, který by stejně život pacientovi nezachránily a jen by prohloubily jeho utrpení.
Marcela Alföldi Šperkerová
Detailnější informace o demenci, jak ji poznat, kam si jít pro pomoc a mnoho dalších se dozvíte v přiloženém eBooku (ke stažení pod článkem), který byl zpracován ve spolupráci s doc. MUDr. Ivou Holmerovou, ředitelkou Gerontologického centra, a na stránkách České alzheimerovské společnosti.