Nebudeme si věrní, miláčku. Model vztahu, kterému se říká polyamorie, je v poslední době v módě
Ilustrační foto: Ingimage

Nebudeme si věrní, miláčku. Model vztahu, kterému se říká polyamorie, je v poslední době v módě

21. 6. 2021

Polyamorie. To je slovo, které se v poslední době šíří internetem a médii. Dříve ho většina lidí neznala, nyní se k němu hlásí veřejně známé osobnosti. Žijí v partnerství, ale nejsou si věrní. A společnost to pořádně rozděluje.

Mezi mládeží oblíbený písničkář Václav Lebeda vystupující pod jménem Voxel nedávno veřejně oznámil, že s manželkou Marií žijí v polyamorii, tedy, že oba mají i další vztahy. „Protože cítíme, že jdeme správnou cestou, cítím, že to mám s vámi sdílet,“ uvedl ve vzkazu fanouškům. „Možná si o nás budete myslet, že jsme se zbláznili. Možná někoho zklameme, pohoršíme, naopak i třeba popíchneme, potěšíme,“ vysvětlil s tím, že se oba rozhodli, že jeden druhého nechtějí vlastnit.

Nedlouho před nimi na stejné téma veřejně promluvila herečka Tereza Těžká. Stala se známá díky úspěchu dokumentárního filmu V síti, v němž hrála a pak se v rozhovorech rozpovídala o volném soužití, které provozuje. „S manželem máme téměř od začátku polyamorní vztah. Je to životní styl, při kterém se partneři domluví, že jejich vztah je otevřen dalším plnohodnotným vztahům, ale ne nevěře nebo náhodnému sexu,“ uvedla.

Samozřejmě, že začala dostávat řadu otázek a dostala se do centra pozornosti. A tak nyní trpělivě v rozhovorech vysvětluje, že polyamorie je založená na tom, že všichni zúčastnění o sobě navzájem vědí, takto jim to vyhovuje a nejde o to, že by jeden druhému další vztah toleroval třeba jen ze strachu, aby o něj nepřišel.

Zbláznili se. Už nevědí, jak na sebe upozornit. Říkají to jen proto, aby upoutali pozornost. Nevěřím, že je něco takového možné. Tak to jsou velmi časté reakce, které články o polyamorii vyvolaly. Stalo se z ní téma, o kterém se nyní v české společnosti hodně mluví. Nic podobně lechtivého jsme tady dlouho neměli, a tak se nyní o polyamorii mluví stejně mezi osmnáctiletými jako mezi osmdesátiletými.

„My tomu říkali, že někdo někomu zahnul a dneska to má odborný název,“ říká pětasedmdesátiletá Jitka.

„Ale uznej, jak to dnes mladí mají fajn. Prohlásit dříve holka, že má více mužských, řeklo by se o ní, no víš co. Dnes je kvůli tomu zajímavá a dělají se s ní o tom rozhovory,“ reaguje čtyřiasedmdesátiletý Václav.

Jejich vnučka má však názor opačný. „Babi, dědo, neříkejte, že na tom něco není. Když se takto lidé dokáží dohodnout, není to lepší, než žít ve lži, podvádět se a navenek se tvářit, že se lidé horečně milují?“

Zkusme nadnést toto téma ve společnosti. Vsaďme se, že začne debata, která potrvá několik hodin a hrozí, že se při ní zúčastnění pořádně pohádají. Ukáže se totiž, že pod pojmy láska, partnerství, žárlivost či nevěra, si každý představuje tak trochu něco jiného.

„Jsou páry, které tvrdí, že nevěra, o které partner ví, není nevěra. Naopak jsou lidé, kteří považují za nevěru i to, když si partner pustí porno. Je to opravdu velmi individuální záležitost,“ říká sexuoložka Laura Janáčková. Ke vztahům, v nichž lidé tvrdí, že jim nevěra partnera nevadí, je však trochu skeptická. „Většinou nevěra partnera zasáhne, i když navenek tvrdí, že mu to nevadí,“ míní.

Lidé vyznávající polyamorii však trvají na názoru, že v jejich případě o nevěru nejde.

„Uvědomili jsme si, že to, co společnost považuje za lásku, je často jen vlastnění, žárlivost, závislost, lpěním na druhém. To my nechceme,“ vysvětlil ve svém prohlášení písničkář Voxel.

Sexuologové a biologové čím dál častěji mluví o tom, že při současné délce života, je prakticky vyloučeno, aby člověk setrvával v jednom vztahu. Že k němu prostě není určen. Dříve se lidé třeba vzali ve dvaceti, ale v padesáti umírali. Vzít se dnes ve dvaceti může ovšem znamenat, že by spolu lidé měli strávit třeba šedesát, sedmdesát let. A tak je prý přirozené, že lidé za život prožijí více vztahů, rozvedou se, znovu se vdají či ožení. Jenže většina lidí považuje za přirozené, když výměna vztahů probíhá tak nějak postupně, nerozpracovává jich několik najednou, a když už, dříve bývalo považováno za vhodné to tajit. Zdá se, že tato doba je pryč. „Nikdy bych neřekl, že nevěra je normální, ale je pochopitelná a je třeba hledat její příčiny,“ vystihuje problém psycholog Pavel Rataj.

Každopádně tady máme pozoruhodný a lechtivý námět k diskusi, který nyní plní média a internet. Takže, kdo ví, kdo ze známých osobností ještě oznámí, že má kromě toho oficiálního více partnerů či partnerek? V současném světě to totiž tak funguje,že když se k určitému trendu přihlásí pár známých osobností, vzápětí je následují další.

Takže, až doma uslyšíte větu ‚Mám ještě jednou lásku, miláčku, vyznávám polyamorii‘ aspoň budete vědět, jak to všechno začalo.

manželství nevěra vztahy a sex
Hodnocení:
(3.9 b. / 8 h.)

Pro hodnocení se musíte přihlásit

DISKUZE
Děkujeme za váš příspěvek do diskuse. Upozorňujeme, že redakce si vyhrazuje právo vyřadit diskusní příspěvky, které jsou v rozporu s platnými zákony a které podněcující k násilí a nenávisti ke konkrétním lidem či skupinám obyvatelstva. Smazány budou rovněž příspěvky obsahující jakékoliv vulgarismy.
Martin Vrba
Ono je v podstatě jedno, jak lidé spolu žijí – jak se to jmenuje. Já uznávám jen dva výrazy. Žít v pravdě a ve lži. Jinak všechno, co tu bylo jmenováno a dokonce i spousty jiných vztahů, které tu vyjmenovány nebyly, lidé spolu žijí minimálně už od boby manufaktur (první ve 14. století ve Florencii – výroba sukna), kdy se přesunuli lidé z venkova do měst a soustředilo se jich více na jednom místě, pak to pokračovalo Průmyslovou revolucí, kdy došlo k technickému rozvoji v zemědělství a to umožnilo zase velký přesun lidí do měst – do továren a zejména ženy se začaly v sexu, co se týká příležitostí, vyrovnávat mužům, protože jim to umožnila ekonomická nezávislost. Ona každá revoluce a válka, ač to neměla v plánu, tak byla také sexuální revolucí. Ano – všechnu tu už bylo, ale říkalo se tomu: kurva, běhna, atd. (chodí sem prý také děti) a pak se z toho vyklubal první hezky znějící termín – VOLNÁ LÁSKA – k té tíhli i komunisté. V r. 1922 vydal Karel Gorovský práci „Komunismus a volná láska“, v níž na základě etnologických údajů, zvl. kriticky posuzujících postavení ženy v kapitalismu, vyslovil budoucí ideál volného komunistického manželství a rodiny, uzavírané na základě dohody ekonomicky sobě rovných partnerů. „KVĚTINOVÉ DĚTI“ tedy nevymyslely nic nového a Woodstock (1969) tomu všemu jen nasadil korunu. Nová móda v odívání jen starým věcem dává modernější materiály a moderní názvy a stejně je to i s mezilidskými vztahy. „Hříšníci“ tomu novým názvem všemu dávají punc vědeckosti a hlavně pak i tím normálnosti – co má název, není už tak zvláštní. Dnes v rámci pozitivní diskriminace není nic nenormálního, přejeme si - ať se všichni cítí naprosto normálně a zvláště ti nenormální (vždyť nám ostatním to prý nijak moc neuškodí). Dnes by se ve společnosti určitě našlo i nějaké zasloužené vedoucí místo pro dvouhlavé prase s „třema očma“. Ale „průser“ je v tom, že za prvé to slovo „průser“ mi nechce konzervativní opravář pravopisu uznat a hlavně tedy v tom, že k těmto moderním vztahům ještě nikdo nezpracoval pořádnou studii - návod, jak se v takových rodinách budou vychovávat děti. My – (naše generace) jsme řešili, aby si měly děti kde hrát, ale oni z nich vyrostli hračičkové a zahrávají si i se vztahy jako při nějaké počítačové hře a když jim jeden vztah skončí GAME OVER, tak si jen stisknou tlačítko NEXT GAME a paří dál, protože mají třeba i deset život. Ve skutečnosti však ale třeba 5 dětí z různých manželství a jediný problém, který řeší, je ten, jaké koupit auto, aby je mohl tatínek vzít na zimní rekreaci podle „falešného číšníka“ z filmu „Vrchní, prchni“ - to v lepším případě, ale také to, aby stát za neplatící maminky a tatínky platil alimenty.Tak to vám řeknu, že ze slibu manželského se stane jen cár papíru a že by ti lidé neměli svými vrtochy obtěžovat vůbec radnice, vytisknout si takovou „bumášku“- to doma každý zvládne na tiskárně a za svědka by jim mohli stačit domácí mazlíčci – protože taková manželství jsou jen pro kočku. Pro mne má tedy větší váhu můj pionýrský slib, než pro mnohé dnešní „moderní lidi“ slib manželský. To neznamená, že se mi nelíbí „cizí ženský“ - naopak – moc – to bude nějaká nemoc – je to čím dál „horší“. Prý to mám po dědovi. :) Schválně – co s Vámi, pánové, dělají tyto oči – já jsem úplně „hotovej“: https://www.youtube.com/watch?v=_273zI3PitM
Danka Rotyková
Lidi pořád hledají něco nového, jiného. Ale u mě byl vztah spojen s láskou a emocemi. A to bych přála i dalším generacím.
Hana Řezáčová
Tento přístup se stává "módní", tak mám pocit, že se k němu někteří snaží hlásit, aby byli tzv. "in" ... Nevěřím, že v páru to oba mají nastavené úplně stejně, stačí, aby jeden to měl o procentíko míň, a už bude problém. A co když jeden se s "vedlejškem" rozejde a bude tč. "bez" a druhý bude dále pokračovat? Nebude problém na n-tou? Ale ať si dělá každý co chce, ale podle mne by takoví jedinci neměli mít děti ...
Dana Divišová
Za našich babiček se říkalo-co oči nevidí, srdce nebolí. Pokud by mi tedy manžel chodil spát jinam, už by nebyl můj manžel. Pokud mi někdy zahnul a nevím o tom, tak ani nepátrám. Nějak se nám v dnešní době vytrácejí city...
Olga Škopánová
Je mi úplně jedno zda ten či onen žije v polyamorii, antiamorii nebo miniamorii.

Zpět na homepage Zpět na článek

Nejste registrován/a? Zaregistrujte se zde.

Po přihlášení (registraci) uvidíte na tomto místě přehled Vašich aktivit na portále i60.cz, a to:

  • Váš nejnovější článek
  • Nejnovější komentáře k vašim článkům
  • Nové vzkazy od přátel
  • Nové žádosti o přátelství
Přihlásit se

JSTE TU POPRVÉ?
Přečtěte si, co všechno
portál i60 nabízí
.