Čas letí, ale kalendář „íčka“ stále visí na zdi před mýma očima.
Při pohledu na krásné fotografie jeho čtenářů mě napadají různé myšlenky. A o ty se chci s vámi podělit na konci první poloviny roku.
Barevné jaro Věry Ježkové rozzářilo duben v našem pokoji barvami opravdu jarními. U chodníku žlutými narcisy a tulipány, za nimi dřevěnou plochou hýřící dalšími jásavými barvami, v nichž se téměř ztrácely tři čtvercové průzory, za nimiž se skrývalo jaro ve své skutečné podobě. I ponuré dny byly díky tomu pro mě docela optimistickými.
To pohled Jana Zelenky na vesničku Michalovice od Radobýlu skýtal zklidnění v zeleni jara a modravých dálkách. Jen červenobílá barva stavení prozrazovala, že to tam žije. Obrazy malebné české krajiny nikdy neomrzí.
Fotografie Na jaře od Hany Starkbaumové nikoho nenechá na pochybách, o co zjara jde. Zvonek na rozkvetlé větvičce jako by dával najevo, že to i jeho zpěv přispěl k tomu, že všechno pučí a kvete. A já mu to věřím, protože teprve se zpěvem ptáků se začala rozvíjet poupata stromů a keřů, aby později mohly vydat svoje plody.
Květen odedávna patří k měsícům romantickým. Labuť Aleny Tollarové Na krásném modrém Labi vznešeně a cudně, s pramínkem vody stékajícím od zobáku, nenechá nikoho na pochybách, že někde nablízku je druhá do páru, aby v krátké době vyvedly spolu roztomilá labuťátka.
Naděžda Špásová nabídla Rybník Stříbrňák, který opravdu leží v krajině mezi lesy, jako by ho tam rozverně pohodil nějaký obr, který pro něj nenašel uplatnění. Lidem nepochybně poslouží víc, a nejen jim. Lecjaká havěť v něm nachází útočiště. Právě mě napadly verše z básně Lesní studánka od. J.V. Sládka: „Tam ptáci, laně chodí pít, …, ti ptáci za dne bílého, ty laně v noci jen“.
Jak název napovídá, Máj je měsícem květin. Nemohou v něm proto chybět ani v našem kalendáři. Jejich zástupcem je tu mák Před rozpuknutím, v pravou chvíli ho zachytila Hana Antošová. Už dává rudou barvou tušit svou krásu a trochu upejpavě krotí svou touhu rozvinout ji dravě, aby se stal ústředním bodem pohledů, které na něm spočinou. Mám ráda ty zahradní i polní.
Červen, to je můj měsíc. Měsíc začínajícího léta. V něm jsem spatřila světlo světa a od této chvíle se odvíjí můj život. Život, který ctím ve všech jeho podobách. Nepochybně stejně, jako autorky červnových fotografií.
Anna Čípová a její Letní podvečer v působivé krajině s polozamračeným nebem, zlátnoucími travinami, letitou borovicí, stromy, keři a téměř nepostřehnutelným náznakem života lidí.
Daniela Řeřichová a její Praha dnes i za sto let, český klenot na modré stuze Vltavy zdobené perlami labutí a vltavíny.
Jitka Hašková, jejíž nádherné červené Lilie tvoří kytici, kterou si dovolím pokládat za svou narozeninovou. V mládí jsem znala jen ty bílé, které bývaly ozdobou oltářů v kostelech a také na obrazech svatých. Mívali jsme v ložnili velký oválný obraz panenky Marie s jezulátkem a andílky mezi bílými liliemi. Babička takové pěstovala na zahradě před domem. Voněly sladce, přesladce a já si jejich pylem tajně malovala tváře.
Půlrok je za námi. Asi je to dobře, byl všelijaký. To mi ale vůbec nebrání těšit se na ten druhý, ať bude jakýkoliv. Kvůli nám všem bych si ale přála, aby byl lepší.
