Jedinou překážkou snad mohla být nezvykle vysoká teplota kolem 30 st. C, a tak jsem se pro jistotu vybavila pořádnou lahví vody a použila opalovací krém s vysokým ochranným faktorem. Poměrně dobrodružnou a velmi rychlou jízdu autobusem s respirátorem na obličeji jsem přežila, směr do historického centra jsem našla dost intuitivně. I tady je nejstarší část města na vyvýšeném místě. Zanedlouho jsem se dostala na náměstí Krále Jiřího z Poděbrad, jehož dominantou je světoznámý Špalíček.
Špalíček je komplex původně jedenácti pozdně gotických kupeckých domů, který vznikl v místě kramářských bud a mastných krámů. Komplex domů vznikal postupně od 13. století a byl dokončen až v 15. století. Jelikož zde nebylo moc místa, domy byly vyhnány do výšky. Nedaleko Špalíčku je tzv. Pachelbelův dům (růžový dům za stromem), kde byl zavražděn Albrecht z Valdštejna. Dnes je v tomto domě umístěno chebské muzeum s Valdštejnskou sbirkou a rekonstruovaným úmrtním pokojem vévody z Valdštejna.
Špalíček do dvou bloků dělí Kramářská ulička, která má na šířku pouze 160 cm. Myslím si, že si ji zkusí projít každý návštěvník města.
Na náměstí lze najít i další původně gotické domy s úzkým průčelím, pro které jsou typické vícepatrové střechy, symbolizující bohatství středověkého Chebu. Původně půdy těchto domů užívali jejich majitelé, nejčastěji obchodníci a kupci, jako sklady pro své zboží. A platilo, že čím vyšší střecha, tím úspěšnější a zároveň i bohatší obchodník.
Na náměstí se nachází i zajímavá budova radnice. Byla postavena v 18. století, hodinová věž však vznikla až o století později. Na střeše jsou vidět tři řady vikýřů typické pro historické stavby na tomto náměstí. Nyni je zde chebská galerie výtvarného umění.
Při pohledu na město každého upoutají věže kostela sv. Mikuláše. Ten stojí nedaleko na Kostelním náměstí. Jedná se o nejstarší kostel v Chebu, který bohužel v historii několikrát vyhořel a dočkal se i několika přestaveb. Za druhé světové války byl Cheb bombardován a těžce byly poškozeny i věže tohoto kostela. Místo nich dostal kostel po válce jen provizorní sedm metrů vysoké helmice, a toto provizorium vydrželo až do roku 2008. Teprve v 21. století kostel získal zpět 26 m vysoké věže a panorama města se vrátilo do podoby před válkou.
Z historického náměstí jsem se v úmorném horku vyšplhala ještě o kousek výš, na chebský hrad. Moje orientační schopnosti tentokrát selhaly, popravdě jsem trochu bloudila. Ale zase jsem se ocitla na Růžovém kopečku i v Růžové ulici. Domy jsou v tomto místě důsledně růžové, ostatně tato barva je častá i na mnoha dalších domech v historické části města. Pro mě to byl osvěžující pohled, protože ve Františkových Lázních jsou snad všechny budovy pouze žluté a bílé. Po úmorném klopýtání prázdnými ulicemi a v nesnesitelném horku jsem se usadila ve stínu na lavičce a donutila se použít mapu v mobilu. Tato mapa je v podstatě geniální, protože modrý bod mi přesně ukáže, kde právě jsem, a pohybuje se podle toho, kam jdu. Má to ale jednu podstatnou nevýhodu, musím se na mapu v mobilu dívat s brýlemi na čtení, s kterými nevidím pro změnu na cestu. Navíc v takovéto situaci dvě ruce nestačí. Pravá je omotaná popruhem z fotoaparátu a svírá foťák. Levá bloudí v kabelce přes rameno a hledá pouzdro s brýlemi. Teprve po nasazení brýlí může levá vylovit mobil a na něm najít aplikaci Mapy. To je důvod, proč takovou akci nedělám za pochodu. Nakonec to ale dobře dopadlo. Mapa pomohla a na hrad jsem dorazila. Za poloviční seniorské vstupné jsem si jeho zcela neorganizovanou prohlídku pořádně užila. Návštěvníků tam bylo méně než prstů na jedné ruce, nikdo mi nepřekážel při focení. Každý si prohlížel na hradě to, co ho zajímalo, a postupoval svým tempem.
Vstup do chebského hradu - vpravo je tzv. štoufský sloup s podstatnými informacemi z historie hradu. Vyplati se mu věnovat pozornost ještě před vstupem do hradu. Proč se jmenuje "štoufský", najdete v dalšim textu. Chebský hrad stojí na ostrohu nad řekou Ohře. Původní kamenný hrad nechal na románskou falc přestavět Fridrich Barbarossa začátkem 12. století. Hradu dominuje čtyřhranná černá věž.
Černá věž byla pojmenována podle materiálu použitého na její výstavbu - jde o sopečný tuf z nedaleké Komorní hůrky. Byla to tzv. útočná věž, která byla původně přístupná z prvniho patra, kam dalo dostat jen po žebříku. Dnes je vstup u paty věže a vyplatí se zdolat 109 schodů a pokochat se krásným výhledem do okolí i na areál celého hradu.
Pohled na střechy starého Chebu z Černé věže.
Nejzachovalejší a zároveň i nejcennější částí hradu je goticko-románská kaple sv. Erharda a Uršuly, kde každé z obou pater bylo postaveno v jiném slohu. Spodní část je postavena v románském slohu, horní část je v raně gotickém. Propojování těchto dvou stavebních stylů je charakteristické pro tzv. štaufský styl. Právě v této kapli podepsal Fridrich II. Štaufský v roce 1213 Zlatou bulu Chebskou.
Nejhonosnější stavbou hradu, kde se kdysi konaly slavnosti za přítomnosti panovníka, býval hradní palác. Dnes z něj zbylo jen obvodové zdivo s několika okny.
Pouze základy zbyly i z hospodářského objektu nazývaného Kuchelhaus neboli Gordonův dům. Podle jedné z verzí se v tomto domě v roce 1634 odehrála tzv. Krvavá hostina, v jejímž průběhu byli povražděni poslední věrní Albrechta z Valdštejna. Vzápětí byl na jiném místě v Chebu zavražděn i sám Albrecht z Valdštejna.
Na hradním nádvoří se nachází znovu objevená středověká studna a jsou tam i ukázky středověkých mechanických zbraní.
Zajímavý byl i pohled z hradeb do parku u Ohře.
A také pohled na mohutné šance, podle průvodce nedávno zrekonstruované a zpřístupněné.
Byla jsem zvědavá, a tak jsem se cestou z hradu šla nahoru na šance podívat. Slunce pálilo a bylo tam prázdno. Ale jinak prý je tento prostor městem využíván k různým kulturním nebo společenským akcím.
Podrobná prohlídka hradu v letním vedru mě dost udolala. Původně jsem měla v úmyslu navštívit také klášter, ale nakonec jsem se usadila jen v klášterní zahradě. Ta původně sloužila k pěstování zeleniny, ale teď je to příjemná okrasná zahrada, která nabízí posezeni ve stínu. Nechybí tu ani kašna s tekoucí vodou, kde se člověk může osvěžit.
Tato fotka se možná bude zdát někomu nepatřičná, ale s klášterní zahradou skutečně souvisí. Když jsem došla až ke kovaným vratům v zadní části zahrady, spatřila jsem za plotem něco neobvyklého. U zdi stála socha Lenina v nadživotní velikosti! Nedalo mi to a dodatečně jsem si dohledala na internetu, že jde o lapidárium ve františkánské zahradě. Byly sem umístěny sochy oslavující osobnosti a instituce minulého režimu. Je zde i socha pohraničníka se zbraní a psem. Tu prý chtěl odkoupit jeden z občanů města a umístit ji na své zahradě. K prodeji však nakonec nedošlo.
Historická část města Cheb se mi moc líbila. Od doby, kdy jsem tu byla naposledy, značně prokoukla. Samozřejmě i v tomto případě hrály důležitou roli dotace z EU. Soudím tak podle řady cedulí, které na tuto skutečnost upozorňují. Během mé návštěvy fungovala i řada hospůdek, kaváren a cukráren v centru, takže nebyl problém se najíst a napít. Určitě jsem neviděla všechno, třeba prohlídka kláštera a řada dalších zajímavých míst mi zůstala na příště. Doufám, že nějaké příště ještě někdy bude.
Zdroje informací:
www.hrad-cheb.cz
tištěný průvodce městem Cheb
