Samozřejmě, rozdíly existují a je to vděčné téma, které se dá zpracovat mnoha způsoby. Mě však spíš zaujalo to, že pro charakteristiku odlišnosti myšlení ženy bylo vybráno právě to, že ženy neumí číst v mapách. Proč?
Znám mnoho žen, které se v mapách vyznají velmi dobře a v prostoru se orientují perfektně. I můj osobní vztah k mapám je stručně řečeno dobrý. Mapy v nejrůznější podobě můj život určitě nějak ovlivnily. Jak? Zajímá vás to? Pak čtěte dál.
První mapa, které jsem věnovala ve svém životě pozornost, byla mapa železničních tratí v tehdejším Československu. Byla to jediná mapa, kterou jsem v mém raném dětstvi měla na dosah. Její původ byl jasný, moje maminka pracovala jednu dobu v osobní pokladně na nádraží. Na mapě mě tehdy upoutal hlavně obrys naší republiky, a pak také označení číslicemi a písmeny u jednotlivých tras. Na téhle železniční mapě mi rodiče poprvé ukazovali, kudy pojedeme za babičkou do Krkonoš. A když jsem pak cestu vlakem se dvěma přestupy absovovala, postupně mi došlo, k čemu mapy vlastně slouží. S atlasem map všeho druhu jsem se samozřejmě potkala ve škole, ale v oblastech mimo Českou republiku moje představivost dost selhávala. Amerika, Afrika, Asie a Austrálie byly pro mě strašně vzdálené a nijak mě nelákalo si je představovat.
První užitek jsem měla z map turistických, konkrétně z turistické mapy Krkonoš. Tatínek s maminkou se nad ní v předvečer výletu vždycky radili, kam bychom mohli vyrazit, a odhadovali, zda to my děti nějak zvládneme. Tyhle výlety nebyly časté, ale o to víc jsme si je užívali. Vzpomínám si na tajemné chvíle napětí při rozkládání mapy v terénu. Většinou to bylo v okamžiku, kdy jsme si nebyli jisti, zda jdeme dobře. Někdy v této době jsem také pochopila, co je to měřítko mapy. A podle něj jsem začala odhadovat i délku jednotlivých tras.
V mém životě hrála významnou roli i mapa Prahy. V okamžiku, kdy jsem se dostala na vysokou školu a tušila, že v Praze strávím následujícich pět let života, jsem si uvědomila, že Prahu skoro vůbec neznám. Tehdy zrovna vyšla podrobná mapa Prahy vydaná formou brožované knížky. Během mého pobytu v Praze mi mnohokrát dobře posloužila. Kromě map obsahovala knížka i spoustu detailů a praktických informací. A pro mě bylo jednodušší si něco najít v mapě, než se někoho vyptávat. Na mapu jsem se mohla vždycky spolehnout.
V době vysokoškolského studia se mi jednou pořádně nevyplatilo, že jsem se předem nepodívala do mapy. V pozkouškové euforii jsem se vydala s několika studenty na turistický pochod na Karlštejn. Na zpáteční cestě nám ujel vlak, a tak někoho napadlo, že dojdeme zpět do Prahy pěšky. Asi nikdo netušil, kolik to bude ve skutečnosti kilometrů. Když jsem se pozdě večer doplazila na kolej a padla na postel, měla jsem pocit, že už nikdy nevstanu. Nohy plné puchýřů jsem si léčila další týden.
Mapa mě zradila ještě jednou, a to na naší předsvatební cestě. Můj tehdy budoucí muž trval na tom, že pojedeme na společnou dovolenou do Tater. Trochu mě vyváděly z míry jeho přepečlivé přípravy, dohlížel třeba i na můj nákup pořádných turistických bot. Na druhou stranu mě uklidňovalo, že se mnou probral předpokládané výšlapy předem. Podle trasy na mapě se to zdálo jako pohoda. Jen půjdeme trochu do kopečka. Na Téryho chatu jsem to dala, prozřela jsem až při výstupu na Priečne sedlo. Abych se dostala nahoru, musela jsem hodně zatnout zuby a zaktivizovat všechny své síly. Na vrcholu s nádherným rozhledem mě úplně přestaly poslouchat nohy. Nebyla jsem několik minut schopná se na ně postavit. Nakonec jsem je přece jen přemluvila a nějak jsme se dostali dolů. Byla to pro mě tvrdá lekce o tom, jak v horách nerozhodují kilometry na mapě, ale náročnost výstupu či sestupu. Chvíli jsem trucovala a odmítala znovu do hor jít, ale vydrželo mi to jen do rána. I v dalších dnech jsme vyráželi na túry, jen jsem navíc na mapě sledovala vrstevnice.
Ve středním věku ovládl můj život autoatlas. Jako neřidič v rodině jsem se automaticky stala navigátorem. Ten, kdo řídí, nemůže přece vytahovat papírový autoatlas z kapsy ve dveřích auta a něco v něm hledat. A tehdy se provalilo, že se v mapách neumím orientovat dostatečně rychle. Nejlépe tak rychle, abych do několika vteřin věděla, kam má vozidlo odbočit na nedostatečně označené křižovatce či kruhovém objezdu. Vlastně kruhový objezd byl v pohodě, tam se dalo objíždět dokola i několikrát, než jsem informaci dohledala.
Zajímavou kapitolou z pohledu cestování podle mapy byla i naše první jízda autem do tehdejší Jugoslávie. Samozřejmě jsme cestu podrobně a zodpovědně plánovali předem. Tehdy to byla událost, když člověk dostal devizový příslib a mohl si vyrazit za hranice! Nesmělo se jezdit přes Rakousko, a tak jsme jeli přes Bratislavu do Maďarska. Mapu Maďarska jsme měli docela obstojnou, jen já jako navigátor jsem opět nebyla dost pohotová. Než jsem na ukazateli rozluštila Székesfehérvár a našla ho v mapě, abych se zorientovala, už jsme jeli někam jinam. Dlouhé a pro našince krkolomné a nic neříkající názvy mi prostě dělaly nekonečné problémy. A tak jsme pozdě večer zastavili auto na nějakém klidném plácku vedle kukuřičného pole a upadli do zaslouženého spánku. Ráno jsme zjistili, že jsme zaparkovali u hřbitova. Nu, aspoň jsme měli klid na nepohodlné spaní v autě. Horší to bylo s mapou Jugoslávie, jak jsme později zjistili, byla hodně zastaralá. Stav silnic neodpovídal rozhodně značení na mapě. A tak se nám stalo, že se normální silnice změnila po desítkách kilometrů v kamenitou cestu. Drkotali jsme po ní šnečí rychlostí a trnuli jsme strachy, zda náhodou tahle cesta někde nahoře v horách neskončí. Nebo zda tady neskončí naše auto. Nakonec jsme i podle této mapy dorazili k moři do Baru v dnešní Černé hoře. A v dalších třech týdnech jsme procestovali pobřeží tehdejší Jugoslávie od Ulcinje po Makarskou.
Velkým zlomem byl přechod z papírových map na mapy elektronické. Nějakou dobu jsme se trápili s navigací v autě. Je fakt, že nám pomohla, když jsme projížděli neznámými většimi městy. Ale párkrát nás zahnala i na úplně nesmyslné cesty a časem ztratila moji důvěru. Odmítala jsem vysvětlení, že jsem si v navigaci špatně zadala parametry cesty. Byla jsem líná si instalovat nové verze navigace. Navigaci jsem v autě často vypínala, až jsem se jí zbavila úplně. Vlastně k tomu přispěla i možnost, mít mapu a případně i navigaci v mobilu.
Elektronické mapy čehokoliv velmi vítám. Člověk se podle nich rychle zorientuje i v zcela neznámém místě. Při pobytu v Londýně mi třeba velmi pomohla mapa londýnského metra. Zpočátku byla pro mě trochu nepochopitelná, ale po mém dodatečném prozření logická a téměř dokonalá. V době covidové mi také velmi dobře posloužila aplikace Mapy k prozkoumání nejbližšího okolí mého bydliště. Objevila jsem na ní spoustu detailů a nově objevená zajímavá místa byla cílem mých pěších výletů a procházek. Podle mapy jsme s manželem putovali třeba kolem Labského kanálu, který jsme dosud potkávali jen náhodně. A také jsme se dodatečně seznámili i s jeho historií.
Díky tomu, že mám mobil stále s sebou, mohu aplikaci Mapy použít prakticky kdekoliv a kdykoliv potřebuji. Ukáže mi, kde právě stojím (pokud mám povolené sledování pohybu). Když se pohybuji, posunuje se i ukazatel na mapě. Mobil musí být samozřejmě nabitý, připojený do sítě.
Po průletu mým životem na téma “mapy” si stejně neumím odpovědět na otázku, zda umím číst v mapách či ne. Myslím si, že umím mapu použít. Ale jen zcela přízemně a pragmaticky k nalezení potřebné informace. Nespočívá to čtení v mapách ještě v něčem jiném?
