V okolí svého bydliště mám několik vyzkoušených a mnoha kroky mých nohou prověřených, tras na ranní procházky. V současné době musím vynechat procházky kolem řeky. Tam se prostě nedá chodit, věřím, že neúmyslně Povodí Odry břehy zatím ještě nepokosilo. Tráva je na nich do pasu a ráno obyčejně pěkně mokrá.
A tak se vydávám kolem čapího hnízda, které letos zeje prázdnotou a jen občas na něm zahlédnu nespokojený čapí pár. Nevrle klapou zobáky a nadávají na nespravedlnost. Říkáme jim Mikulkovi, vzpomínáte? Přestože poctivě seděli, mladé nemají. Babka Matoušková, co bydlí v domku pod čapím hízdem, žalovala na cizího čápa, který domácího čápa na hnízdě napadl a svedl s ním litý boj. I když musel potupně uprchnout, snůšku stačil zničit.
Kráčím do kopce a děkuji za krásné tiché ráno. Nahoře přijdu na křižovatku, vlevo cesta přes louky a kolem hřbitova, vpravo cesta hlouběji do lesa, která se po několika desítkách metrů znovu rozdvojuje. Vpravo k lesním tůním, vlevo k bývalému vojenskému prostoru.
Dám se vlevo, znovu do kopce, trocha námahy mi neublíží.
Kráčíme tiše, jen já a Rex. Poslouchám ranní koncert ptačích hrdélek. Občas se mezi větvemi mihne nějaký ten opeřenec, ale focení je mezi listím velmi obtížné. Moudrá příroda zakryla bujnou vegetací pozůstatky lidské činnosti a zřejmě i hrabivosti, protože v naších lesích padly kůrovci za oběť i statné zdravé buky zatímco zcela nepochopitelně, jako vykřičníky, stojí uschlé kůry zbavené smrky prožrané kůrovcem.
V ohybu lesní cesty zahlédnu pohyb, klubko zajíců. Je to ještě moc daleko, ale i tak zamířím na zvěř objektiv fotoaparátu a … přestanu dýchat. A to doslova. Splnil se mi sen. Kdepak zaječí rodinka, tři mladé lištičky. Prosím, nevím kterého patrona fotografů, ať neutečou, ať jdou blíž, ať se mi povede alespon jedna nebo dvě koukatelné fotky. Prosím, prosím. Lištičky mi utíkají naproti. Neodvážím se pohnout, v levé ruce vodítko a Rex zkoprnělý mi stojí u nohou, v pravé ruce fotoaparát. Zkouším zaostřit, pořád jsou ještě daleko, ale blíží se. Vím, že bych měla jít do pokleku, abych měla fotoaparát ve výšce zvířecích očí. Ale ani náhodou, neudělám žádný pohyb. Stojím a snažím se zachytit tu krásu divoké přírody.
První lištička nás právě teď spatřila. Zůstane stát a nevěřícně na nás hledí.
Je to něco k snědku a nebo není?
Druhá lištička už nás taky vidí a třetí na nic nečeká a ztratí se v lese. Fotím!
Tak jo, k jídlu to není, mizíme.
A přesně tak to bylo. Lištičky se nechaly vyfotit a jsou pryč, už vidím jen mihnutí rezavého kožíšku v mlází. Rex vyráží po stopě, co mu osmi metrové vodítko dovolí.
Výdech. Konečně dýchám, ale překvapení ještě není konec. Na louce na spadlém stromu zahlédnu dravce, to káně si tam vyhlédla pozorovatelnu. Udělám pár snímků, ale vím, že spokojená nebudu. Je to daleko a světlo žádné. Pokračuji v procházce a vyhlížím ťuhýky. A už vidím samičku a vzápětí i samečka a také mládenečka. Doba už pokročila, jaro se dávno přehouplo v léto a malá ptáčata už před časem vylétla z hnízda, rodiče jim dávají první životní lekce.
A hele strakapoud …
Pokud jste dočetli až sem, pojďte se mnou pozorovat malé střípky života v přírodě zachycené mým fotoaparátem.
