Nebyl jsem dobrý rodič. Některé lidi celý život trápí pocity viny
FOTO: Ingimage

Nebyl jsem dobrý rodič. Některé lidi celý život trápí pocity viny

28. 7. 2021

Velké děti znamenají velké starosti. S tím, že toto pořekadlo platí, se ve vyšším věku setkává řada lidí. Těžko se vyrovnávají s tím, že jejich dospělé děti jsou neúspěšné, nevydařily se jim vztahy, mají dluhy, problémy se závislostmi či se zákony. A kladou si to za vinu.

„Byla jsem špatná máma. Dávala jsem syna do jeslí, pak do školky, málo jsem se mu věnovala. Proto nyní neumí navázat kvalitní partnerský vztah, založit rodinu. Neměl dostatek lásky.“ Tak takové věty říká sedmašedesátiletá Marta svým kamarádkám.

Ty oponují: „Co blázníš? V naší generaci bylo běžné dávat děti do jeslí, do školek. Celý život jsi se honila, pracovala, skákala kolem kluka i manžela.“

Většinou tyto debaty skončí srovnáváním, jak se k výchově dětí staví současná mladá generace a jaké postupy měla ta starší. „Když kluk zlobil, dala jsem mu na zadek. Můj muž uplatňoval dosti tvrdé postupy. Co když jsme synovi ublížili a proto má nyní potíže? Dnes mladí přistupují k výchově úplně jinak. Co když lépe?“ klade si otázky šedesátiletá Olga. Její dvaatřicetiletý syn nedávno absolvoval odvykací léčbu, ale ona ho poté opět potkala opilého. Trápí ji i to, že je babičkou, ale vnouče nevídá, protože synova partnerka se odstěhovala. Olze se svěřila, že jí její syn několikrát udeřil a proto chce žít co nejdále. Olga si klade za vinu, že s manželem jako rodiče selhali a velmi se zajímá o současné metody výchovy dětí: „Ale taky si nejsem jistá, co bude z dětí, kterým nyní rodiče dovolují doslova všechno. Čím jsem starší, tím více nad tím přemýšlím a přemítám, zda jsem v životě jako máma neměla něco dělat jinak.“

Mnoho žen vyššího věku při srovnávání dochází k závěru, že současné mladé mámy se dětem věnují víc, než kdysi ony. Zejména k takovým úvahám sahají ženy, které mají pocit, že se jejich dětem v dospělosti život nedaří, tak jak by si představovaly. Ženy, jejichž dospělé děti mají finanční potíže, trable ve vztazích, v práci, ba dokonce i horší ve spojitostmi se zákony nebo závislostmi všeho druhu. Tyto ženy si často říkají: „Selhala jsem ve výchově, byla jsem špatná máma, můžu za to já.“

Jenže podle psychologů takový přístup k životu není dobrý. Přenášet trable dospělých dětí na sebe může vést k trápení, sebeobviňování se, zkrátka si tím člověk zkomplikuje život. Jistě, pokud dítě běhalo celé dětství s klíčem na krku po sídlišti, jeho máma se upíjela v nedaleké hospodě a nyní se v ní v upíjí to dospělé dítě, něco v rodině v pořádku nebylo a pokud má máma nyní pocity viny, je to v pořádku.

Ale pokud se trápí pocitem, že něco jako rodič udělal špatně, člověk, který dítěti nijak neubližoval, staral se o něj, snažil se z něj vychovat slušného člověka, jenže to děťátko je nyní feťák nebo bezdomovec, je sebeobviňování zbytečné. Pocit viny podle psychologů vede k sebedestrukci. Čím více si ho rodič pouští do života, tím více sám sebe trestá, ale vztahu s nezvedeným potomkem to zpravidla nepomůže. „Jediným řešením je mít rád dítě za to, že je. Ne za to, jaké je. To platí, ať má dítě deset let nebo čtyřicet let,“ uvedl psycholog Jean Piaget.

Mnoho rodičů prožívá pocity, že selhalo, že pro dítě neudělalo takzvaně maximum. Nedávno proběhl průzkum, podle kterého osmdesát procent pracujících matek cítí vinu za to, že se podle svého mínění dostatečně nevěnují svému dítěti, pokud ho dávají do jeslí či do školky. Takzvanou vinu za totéž však cítí jen třicet devět procent otců.

Zatímco starší generace považovala umísťování děti do jeslí či školek za naprosto běžné, dnešní mladé maminky diskutují na sociálních sítích o tom, že jde o naprosto špatný postup a padají výrazy jako „narušení pouta mezi matky a dítětem.“

„Když si v poslední době čtu na internetu různé články o výchově dětí, docházím k závěru, že jsem byla krkavčí matka. Dceru jsem šoupla do jeslí, pracovala jsem jako jeřábnice, muž mě opustil, takže jsem potřebovala vydělávat. Nikdy jsem nebyla na nějaké pusinkování a mazlení, to tvrdé prostředí ocelárny, ve kterém jsem celý život pracovala, na mě zanechalo vliv. Náš vztah s dcerou je nyní vlažný. Žije podobně jako já. Je rozvedená, finančně na tom není moc dobře, je uhoněná, její syn dost lumpačí. A já si čím dál víc kladu za vinu, že za to můžu já. Že jsem jí nevytvořila pěkné dětství, že jsem na ni neměla čas, nedávala jsem jí najevo lásku,“ přemítá sedmdesátiletá Vladěna z Ostravy. Ale dodává: „Zároveň mám kamarádku, která pro děti udělala první poslední, dala jim všechny své úspory a ony na ni stejně kašlou.“

Málokdo si dovede chyby, které udělal, přiznat. Lidé, kteří přemýšlejí nad tím, proč se jejich dospělým dětem v životě nevede, jsou svým způsobem obdivuhodní, protože se dokáží na sebe dívat sebekriticky. Jen je na škodu, pokud je té sebekritiky moc. Jestliže čtyřicetiletý syn  stále tvrdí, že si nemůže najít práci a proto pije, je zbytečné se tím v sedmdesáti obviňovat. Naopak je prospěšné, pokud si rodiče a dospělé děti dokáží promluvit o tom, co ve svých vztazích v minulosti vidí jako nepovedené. „Každý má právo na omyly. A dítě by mělo být vedeno k tomu, že i rodiče mají nároky na chyby. Důležité je s nimi o tom mluvit, umět chybu uznat a omluvit se za ni,“ uvedl psycholog Ivan Douda.

Faktem je, že v rodinách, ve kterých se lidé snažili s potomky komunikovat už od raného dětství, jsou zpravidla vztahy jasnější, než v těch, kdy až po mnoha letech začali mít pocit, že je něco špatně, ale stále nejsou schopni si o tom vzájemně promluvit.

psychika rodina
Hodnocení:
(4.9 b. / 14 h.)

Pro hodnocení se musíte přihlásit

DISKUZE
Děkujeme za váš příspěvek do diskuse. Upozorňujeme, že redakce si vyhrazuje právo vyřadit diskusní příspěvky, které jsou v rozporu s platnými zákony a které podněcující k násilí a nenávisti ke konkrétním lidem či skupinám obyvatelstva. Smazány budou rovněž příspěvky obsahující jakékoliv vulgarismy.
Hana Rarasch
Tak nevím. Moji dospělí synové tvrdí, že měli bezva "kuchyňskou výchovu". Pracovala jsem do pozdních odpoledních hodin, denně vařila, studovala 2.VŠ, a tak oba naklusali za mnou právě do té kuchyně, semleli jsme "živé i mrtvé", tatínek se buď připojil nebo byl v práci. Nebyla to procházka růžovou zahradou, jeden syn byl ZTP/P lll, 2. byl přesvědčený, že při svém IQ mu stačí jenom číst knihy. Učit se na G věci, které ho nezajímaly ? Ani omylem. Takže občas lísknutí bylo na místě. Dnes? Od 22 let se pohybuje ve vyšších manažerských pozicích, studuje 3.VŠ ( STÁTNÍ !) , má super rodinu se 3 dětmi. A druhý? Nikdy nebyl v žádné specializované škole, byli jsme EXOTI, ale vystudoval 2 VŠ, pracuje na svém vysněném místě a má také skvělou rodinu se 2 dětmi. Ano, svým vnukům ve znalostech občas nesaháme po kotníky, to je prostý fakt vývoje, ale máme spoustu společných témat a máme se obyčejně rádi. I když, jak říkají :"Babička se pořád bojí."
Eva Kopecká
Rodič, který za dané situace a v daných podmínkách udělal, co mohl, si jen vlastními výčitkami o své nedokonalosti ztrpčuje život. Mám obyčejné děti, jedno střední škola, jedno vyučené. Obě pracují. Obě se musely snažit, s mojí pomocí, aby měly svoje bydlení. Obě děti žijí v trvalém vztahu. S oběma vycházím. To je pro mě stěžejní. Ano, taky jsem si říkala, že jsem to či ono měla udělat líp. Víc na ně šlapat, aby neměly trojky. Víc je brát do světa. Zaplatit jim každý dostupný kroužek. Atd. Vrátit čas prostě nejde. Jsou,jaké jsou,ale moje. Mám známé, příbuzné,koukám kolem sebe. Řada lidí hodně dbá na to, aby svoje děti vynášela. Do práce nosí fotky a filmy z nákladné svatby, po mailu posílá záznamy z návštěvy dítěte, které pracuje v cizině, při setkáních vypráví o jejich úspěších. My jsme obyčejní lidé, děti si taky vybraly obyčejné partnery. A tak prostě žijeme. Samozřejmě si zdvořile poslechnu o tom, kolik syn kolegyně vydělává a kolik místností má jeho nový dům. Každý máme nějakou radost. Ona má radost z toho,já mám zase radosti jiné. Horší je, když je to o něčem jiném. Příbuzní měli mladé sousedy. On i ona se řezali, hádali, takže po návratu z hospody měli sousedi o zábavu vystaráno. Měli chlapečka, každý ho litoval. Chlapeček vyrostl, a šel ve šlépějích rodičů.Po návratu z tahu ztřískal ty dvě vypité trosky, které popijely už jen doma....jiní známí měli dceru, která se učila líp, než ta naše. Jejich pohledy skrz prsty jsem ustála poměrně dobře. Byli jsme pro ně ti horší. Jenomže, premiantka, kterou nacpali do plno kroužků, aby neměla roupy, odešla před maturitou ze školy, pořídila si dítě, a od té doby to vede od desíti k pěti. Bilance je taková, že má dvě děti s různými partnery, nemá vlastní bydlení a nikdy nikde nepracovala. Takže na nějaké srovnávání by člověk moc asi dát neměl...
Jana Hošková
Naprosto souhlasím s Hanou Ř. - geny nepřemůžete, co člověk, to originál. V řadě dětí od stejných rodičů nikdo není stejný. A vliv na člověka má spousta okolností - tvrdá výchova nemá dobré výsledky, záleží na mnoha okolnostech. Rozhodně není na škodu, když dítě ví, že je milováno, ať je jakékoliv. A už jsem tu kdysi psala, co opakují i psychologové - velmi důležitý je věk do 3 let a vazba na matku. Matka je nejdůležitější osobou v životě dítěte a ovlivní celý jeho život.
Jitka Caklová
Pane Charváte, jsem daleka toho, abych rozdávala rozumy, od toho jsou jiní, kteří přesně vědí, co by měli, nebo neměli dělat ti druzí. Moji rodiče, dej jim Pán Bůh lehkou zem, by Vám řekli, kde jste udělal chybu, ale řekla bych, že by Vám to neprospělo, takže žádná "škoda". Kdo v danou chvíli ví, když něco dělá, že nedělá chybu. Neví, ale každopádně za to nese zodpovědnost, protože ať tak, či tak, co se jednou stane, nedá se odestát. Všechno souvisí se vším, kolik lidí, kteří se dali očkovat, na100% dnes ví, že neudělali chybu. Ti co na tuto chybu "dojeli", ti už nám to neřeknou. Carpe diem - Memento mori ♥♥♥
Danka Rotyková
Někdy se výchova přeceňuje. Jak by bylo možné u dětí vychovávaných s láskou, aby 1 ze tří v životě neuspěl natolik, že byl za své činy ve vězení. Rodina mu byla nejprve nápomocna, ale on toho opět zneužil. Je to jako černé semínko, které si v sobě ten malý človíček už přinesl na svět. Jinak si to neumím vysvětlit.
Jana Kollinová
Můžeme si myslet cokoli o svém vlivu na potomstvo, můžeme se sebetrýznit domněnkami, že kdybychom to či ono dělali jinak, tak by naše děti byly .... ? Jsou jací jsou a díky za to! :-)
Olga Škopánová
Myslím, že kromě příkladu je nutné i dětem nastavit hranice,
Marie Ženatová
Naprosto souhlasím s Jitkou C. , která přede mnou napsala - úplně stačí být svým dětem příkladem*. Já jsem měla život dost těžký, ale ve srovnání s mými rodiči se mi zdál přece jen víc zvládnutelný...
Jitka Caklová
"Výchovy" není třeba. Úplně stačí, být svým dětem příkladem. Škoda, že až v pozdním věku jsem přišla na skutečnost, jak dobrým příkladem mi rodiče byli ♥
Olga Škopánová
Zajímavé, že pocity viny mají převážně matky, otcové kteří se vykašlali na rodinu tímto pocitem netrpí.

Zpět na homepage Zpět na článek

Nejste registrován/a? Zaregistrujte se zde.

Po přihlášení (registraci) uvidíte na tomto místě přehled Vašich aktivit na portále i60.cz, a to:

  • Váš nejnovější článek
  • Nejnovější komentáře k vašim článkům
  • Nové vzkazy od přátel
  • Nové žádosti o přátelství
Přihlásit se

JSTE TU POPRVÉ?
Přečtěte si, co všechno
portál i60 nabízí
.