Název tohoto dílu se může zdát trochu podivný, ale ve skutečnosti dobře vystihuje charakter této země tvořené 330 ostrovy. 56% obyvatel jsou totiž černí Melanézané a 37% Indové, z nichž se někteří hlásí k hinduismu a jiní k islámu. Země má celkovou rozlohu přibližně 18 000 čtverečních kilometrů a téměř milion obyvatel. Fidži je regionální velmoc, což jsme pochopili okamžitě po příletu na letiště Nadi. Na rozdíl od malých ostrovních států v jižním Pacifiku (Samoa, Vanuatu, Cookovy ostrovy apod.) je letiště téměř na úrovni naší Ruzyně a letadla Fiji Airways by mohla konkurovat i Emirates. Fidži má značně vyspělou ekonomiku, která se opírá o hojné přírodní zdroje – borovicové lesy, nerostné suroviny a mořské ryby. Nejdůležitějšími zdroji příjmů země jsou cestovní ruch, peníze zasílané emigranty z ciziny a export balené vody a cukrové třtiny. Projevuje se to vyšší životní úrovní, což lze konstatovat i podle zboží dostupného v supermarketech a jiných obchodech.
Po krátkém odpočinku následujícím po příletu na letiště v Nadi (čte se “Nandi”) na největším fidžijském ostrově Viti Levu jsme vyrazili na průzkum této vzrušující země. Setmělou krajinou jedeme v taxi na večeři do druhého největšího města Fidži, které se jmenuje Lautoka. Cestou vidíme osvětlené domky místních pěstitelů cukrové třtiny. Jsou “evropské” a lépe vybavené než chýše Samojců. V temnotě tušíme lány cukrové třtiny, které však především cítíme. Fidži voní cukrem a melasou. V městě Lautoka se nachází největší cukrovar na jižní polokouli a rovněž lihovar na zpracování melasy.
Začínáme si rovněž uvědomovat složité národnostní složení Fidži. Původními obyvateli jsou černí Fidžijci, kteří byli ve styku s Evropany vystaveni útlaku, který neměl daleko do genocidy. Bílí osadníci využili přehnaná vyprávění o “lidožroutství” Fidžijců k bezohlednému a krutému vyhlazování původních obyvatel. Je sice pravda, že staří Fidžijci požívali lidské maso, ale bylo to především z rituálních důvodů a tento ponurý zvyk nebyl na ostrovech příliš rozšířený. Evropané byli však vedeni především zájmem o půdu na pěstování bavlny, která v době občanské války v USA výrazně chyběla na světovém trhu a byla velmi výnosná. Fidžijci se útlaku bránili, ale všechna jejich povstání byla utopena v krvi. Evropané navíc na Fidži zavlekli spalničky, kterým pouze v letech 1875 a 1876 podlehlo 40 000 Fidžijců, zhruba třetina tehdejšího obyvatelstva. Protože potomci kanibalů nebyli příliš ochotní pracovat na plantážích cukrové třtiny, která později nahradila bavlnu, Angličané v letech 1878 až 1916 na Fidži dovezli desetitisíce Indů, kteří se sice po pěti letech měli vrátit do své vlasti, ale mnozí z nich zůstali na Fidži natrvalo. Vznikla tím složitá situace především pro původní obyvatele, kteří byli i po získání nezávislosti Fidži v roce 1970 menšinou ve své vlastní zemi. Vedlo to k mnoha konfliktům, vojenským pučům a pogromům vůči Indům, z nichž se mnozí raději vrátili do původní vlasti. Tímto způsobem získali Melanézané opět většinu i v parlamentu, takže v současné době vládnou v zemi Fidžijci. Toto všechno jsme se dověděli od hovorného indického taxikáře cestou do města Lautoka a během večeře. Mluví sice velmi opatrně, ale naznačuje, že Indové jsou pracovitější než původní obyvatelé. Zmiňuje se rovněž o přepadeních a loupežích, přičemž je jasné, koho považuje za pachatele. K cizincům jsou však oba národy velmi přátelské. Indové mluví anglicky a zvláštní variantou hindštiny (Fiji Hindi), černí Melanézané rovněž anglicky a většina z nich ovládá i standardní fidžijštinu, což je v Tichomoří dost neobvyklé (například na Vanuatu se místním jazykem nedomluví lidé z vesnic vzdálených pár kilometrů, protože každá z nich má svůj vlastní dialekt). Z Fidži je nemožné odjet bez seznámení s všudypřítomným slovem “bula”, které sice doslova znamená “(přeji ti) život”, ale slouží jako běžný pozdrav. Od našeho taxikáře se rovněž dovídáme, že nejoblíbenějším jídlem místních Indů je kozí maso, které je podáváno při slavnostních příležitostech.
Následující den se začneme seznamovat s pozoruhodnou mozaikou fidžijské společnosti. Mezinárodní letiště se nachází v městě Nadi, kde je spousta restaurací a obchodů, ale rovněž nefalšovaný hinduistický chrám hýřící pestrými barvami a ozdobený věžičkami. Vítá nápisem ALL WELCOME. Indové si uvědomují, že na Fidži žijí lépe než ve své původní vlasti. Neexistují zde kasty a hinduisté, včetně vegetariánských příznivců Hari Krišna, žijí smírně s muslimy. Přistěhovalí Indové pocházejí z různých částí Indie, a mají proto různou barvu pleti. Tamilové a jiné národy z jihu Indie mají mnohdy stejně tmavou pokožku jako černí Fidžijci. Všichni Indové vědí, z které části své původní vlasti přišli a z kolikáté generace přistěhovalců jsou. O dnešní Indii však mnohdy nic nevědí.
Po opuštění Nadi projíždíme borovicovými lesy. Tyto jehličnany se mají stát “zeleným zlatem” Fidži. Nebude to dlouho trvat, protože potkáváme četné kamiony naložené borovicovými kládami. Zastavujeme u domu s typickou fidžijskou střechou z palmových listů. Podobné domy si však staví i místní Indové. Rozdíl spočívá v tom, že indičtí farmáři mají samostatně stojící domky uprostřed svých polností, zatímco fidžijská stavení jsou seskupena v rámci domorodých vesnic. Existují ale i smíšené vesnice a smíšené sňatky. Při fotografování se k nám přiblíží “hrozivě” vypadající potomek fidžijských kanibalů s mačetou v ruce, která však slouží pouze k sekání cukrové třtiny. Přátelštějšího člověka bychom na Fidži těžko hledali. Vřelé pozvání kudrnatého Semiho jsme ochotně přijali. Zapomněl, že je v práci, mačetu předal kolegovi a nabídl se, že nám ukáže pláž Natadola (bez něj bychom ji nenašli). Ještě předtím s námi ale polní cestou zajel do své vesnice postavené v tradičním fidžijském stylu. Veselým pozdravem “bula” nás přivítal houf čokoládových dětí. Semi nás zavedl ke krásnému domu (bure) svého bratrance, který plní roli náčelníka vesnice. Na místní louce proháněli místní kluci šišatý míč. Bratr Semiho hrál za národní tým ragby i proti Anglii a Walesu. Fidžijci získali na olympiádě v Rio de Janeiro v roce 2016 svoji jedinou zlatou medaili právě v ragby.
Po návštěvě vesnice jedeme na pláž Natadola. Míjíme hinduistický chrám a tři mešity. Pohled na arabským písmem psané súry z koránu na mešitách pod blankytným nebem jižního Pacifiku působí až neskutečně. Prašná a kamenitá cesta vede kolem říčky, kde místní ženy perou prádlo. Pračky mají pouze bohatší rodiny ve městech. Kolem jsou nekonečná pole cukrové třtiny a domky indických farmářů. Krajina je protkána úzkokolejnými železničkami, kudy je svážena cukrová třtina do cukrovaru v městě Lautoka. Naše prašná cesta si dokonce “vypůjčila” železniční most, takže jedeme chvíli po kolejích. Natadola je opravdu nádherná pláž, i když jí trochu schází kokosové palmy. Je vhodná i pro koupání, protože jedovatí mořští hadi, kterými straší naše turistická příručka, se zde podle Semiho nevyskytují. Žijí pouze na menších ostrovech a na útesech. Na pláži je jediný malý luxusní hotel, který má pouze 10 pokojů. Pozveme Semiho na oběd do hotelové restaurace. Rád pozvání přijímá, přestože je ve špinavém tričku a rozervaných džínách. Ukazuje se, že servírka je jeho nevlastní neteř, která je kupodivu starší než on. Semi určitě netrpí hladem, protože vydatný oběd ani nedojedl. Ochotně ale vypije druhé pivo – fidžijský “bitter” Carlton Breweries, který si nezadá s nejlepšími evropskými pivy.
Po obědě, který skončil ve 4 hodiny odpoledne, vezeme Semiho domů a víme, co bude následovat. Jsme pozváni do jeho domu, kde se sejde asi 15 lidí, hlavně děti a mládež. Ve vesnici je přibližně 50 chýší, kostel a “kindergarten” (mateřská školka) a celá vesnice tvoří jednu velkou rodinu neboli klan. Tyto klany byly vždy základem fidžijské společnosti. Přítomná je i manželka Semiho, která se narodila na jednom z ostrovů skupiny Yasawa. Většina Fidžijců ovládá kromě svého dialektu i angličtinu a standardní fidžijštinu a někteří se domluví i hindsky. Dovídáme se, že Semi by při setkání s neznámým Indem nejprve mluvil anglicky a teprve potom případně hindsky, protože mnoho Indů mluví jiným indickým jazykem (telugu, tamilština, malajalámština apod.), ale nikoliv hindsky. Vesničané pěstují všechno možné ovoce, které nás napadne, včetně subtropických pomerančů a citrónů. Kromě tara pěstují i kasawu a yamy. Místní psi nejsou tak útoční jako na Samoe. Jsme pozváni na nedělní mši. Vesničané jsou metodisti – jejich předkové se ze strachu před represáliemi prohlásili za křesťany.
Další den se vydáváme do vnitrozemí. Po průjezdu městem Lautoka jsme přijeli do městečka Ba a měli jsme pocit, že jsme v Indii. Obdivujeme barevná sárí indických žen. V Ba uhýbáme do vnitrozemí Viti Levu směrem na vesnici Navala. Jedeme kamenitou prašnou cestou kopcovitou suchou krajinou porostlou vysokou žlutou trávou. Občas vidíme i pole cukrové třtiny, kde pozorujeme indické farmáře, kteří ji nakládají na vozy. Nabídnou nám stonek třtiny, který má příjemně sladkou chuť. Naskýtají se nádherné výhledy do krajiny, které vrcholí pohledem na vesnici Navala. Jedná se o jednu z posledních zcela tradičních vesnic na Viti Levu. Sjíždíme do údolí, ale váháme, zda máme vesnici procházet a fotografovat. Místní lidé sice přátelsky mávají, “okukováním” by ale určitě nebyli příliš nadšeni. Pokračujeme stejně špatnou cestou po hřebenech hor směrem k vesnici Bukuya. Máme výhledy do zcela pustého vnitrozemí porostlého trávou a nízkou vegetací, kde nejsou téměř žádné vesnice ani pole. Bukuya zklame naše očekávání další pohádkové vesnice. Je to zcela “obyčejná” fidžijská vesnice s domky v chudším “evropském” stylu. Za touto vesnicí se překvapivě mění ráz vegetace – roste zde zelený tropický les se spoustou stromů a keřů, občas se objeví i vodní tok. Vjíždíme do pohoří Nausori a před vesnicí nesoucí stejný název se krajina opět mění. Na červeně zbarvené půdě roste vysoká tráva a jiné suché porosty. Vesnice Nausori už leží uprostřed borovicových lesů a kousek za ní se otevírá nádherný výhled na celou západní část ostrova kolem Nadi s ostrůvky u pobřeží. Stejně krásný rozhled je i do vnitrozemí. Vidíme, jak Fidžijci na travnatých kopcích neúnavně sází další borovice. Do Nadi se vracíme přes indické vesnice s malebnými hinduistickými chrámy a cestou pozorujeme neuvěřitelně dlouhé vláčky naložené cukrovou třtinou mířící do cukrovaru v městě Lautoka.
Abychom si zpestřili pobyt na Viti Levu, koupili jsme si jednodenní výlet na nedaleký turistický ostrov Manu. Na Fidži je mnoho luxusních rezortů pro bohaté turisty. Žijí uzavření v areálu svých hotelů a o životě na Fidži se v podstatě nic nedozví, ostatně je to ani nikterak nezajímá. Celý ostrov Manu je obklopen pláží, turisté jsou ubytováni v tradičních chýších s moderním vybavením a mají k dispozici restaurace, lehátka a potřeby pro vodní sporty (potápění a šnorchlování). Po únavných výletech v předchozích dnech jsme na Manu strávili odpočinkový den, ale byli jsme rádi, že jsme se vrátili na “naše” Fidži. Po večerním nákupu v supermarketu s daleko nižšími cenami než v našem hotelu jsme se podívali do hinduistického chrámu Sri Siva Subramaniya v Nadi. Před vchodem jsme se museli zout a všude visely tabule upozorňující na zákaz fotografování a vstupu do svatyň vyhrazeným věřícím. Do chrámu by neměly vstoupit ani osoby, které v daný den požily alkohol a nevegetariánskou stravu (toto jsme ovšem porušili). Chrám byl pouze jeden rok starý a byl postaven s finanční pomocí místních i zahraničních Indů, jejichž jména jsou uvedena na stěnách chrámu.
Na ostrově Viti Levu leží i Suva - hlavní město Fidži. Cesta k němu vede kolem pobřeží Coral Coast, což je něco jako fidžijská “Riviéra”. Nachází se zde luxusní hotely a spousta obchodů a restaurací. To všechno je namícháno s domorodými vesnicemi, místy s doškovými střechami. Při cestě ze západu na východ až do města Sigatoka je krajina sušší, ale posléze se začíná měnit. Západní část ostrova charakterizují porosty vysoké žluté trávy, pole cukrové třtiny a místy borovicové lesy. Žije zde rovněž hodně Indů. Východní polovina ostrova je daleko vlhčí, spadne zde dvakrát více dešťových srážek, obloha je téměř neustále zatažená a příroda je nádherně zelená díky husté tropické vegetaci deštného typu. Jsou zde však i kokosové palmy a místy sytě zelené pastviny hovězího dobytka. Suva má asi 80 000 obyvatel a je to největší město v jižní části Tichého oceánu ležící mimo Nový Zéland a Austrálii. Po projetí moderním centrem s výškovými budovami nás zaujal místní stadion, dějiště ragbyových zápasů. V době naší návštěvy zde ale probíhalo atletické klání školní mládeže. Atmosféra při běhu dětí na 100 metrů odpovídala pražskému fotbalovému derby Sparta – Slavia. Prohlédli jsme si rovněž prezidentský palác, ale pouze zvenku, kde si jsme vyfotografovali “hradní” stráž. V Suvě jsme se stali obětí pokusu o “vydírání”. Nabídl se nám průvodce, jehož nabídku jsme po zkušenostech z fidžijských vesnic bez obav přijali. Ale pozor – Suva a její ekonomický rozvoj zničily tradiční fidžijské zvyky a přátelství k cizincům. Vesničan vržený ze své občinové společnosti, která ho materiálně nikdy nenechá na holičkách, do víru moderního kapitalistického světa ztrácí svoje tradiční hodnoty a ocitá se bezbranný vůči dravčímu světu, kde platí pouze peníze. Vidí luxusní domy bohatých (většinou Indů), míjí ho přepychová japonská auta, v nichž opět většinou sedí bohatí Indové. Zaniká tak staré přátelské Fidži a rodí se městská chudina, která se mnohdy uchyluje k různým úskokům a později kriminalitě.
Nejkrásnější krajina na Viti Levu je pravděpodobně v údolí Sigatoka, kde se nachází široké ústí stejnojmenné řeky. Tomuto údolí se říká “salátová mísa” Fidži, protože jsou zde četná políčka nejrůznějších, nám mnohdy neznámých plodin : dalo (místní název pro taro), tavioka (kasawa), kukuřice, rajčata, hlávkový salát, papriky, tabák, zelí, maracuja, papája atd. Vláda zde omezuje pěstování cukrové třtiny, aby zamezila monokultuře a nedostatku jiných zemědělských plodin. Ve vesnici Narewa navazujeme kontakt s přátelskými černými dětmi, které se jdou koupat do řeky. Překvapuje nás jejich vzdělanost, ovšem na Fidži chodí všechny děti do školy, která je často označena jako “Indian School”, ale navštěvují ji i fidžijské děti. Prašnou cestou pokračujeme až na konec údolí do vesnice Korolewu. Na zpáteční cestě se zastavujeme na vyhlídce na celé údolí Sigatoka. Panuje zde naprostá pohoda – políčka na nivě dolního toku řeky, naprostý klid, zpěv ptáků, vůně pálených pastvin a cukrové třtiny, červeně kvetoucí stromy a pohled na ostrov na řece, kde se pasou koně, a na krávy líně se povalující na břehu. Tento pohled a pocit pohody nikdy nezapomeneme.
Posledním zbytkem britského kolonialismu bylo v roce 1995 městečko Vatukoula, kde se těží zlato. Tento vzácný kov je pro Fidži společně s turistikou, cukrovou třtinou a borovicovým dřevem stále významným zdrojem deviz. Zlaté doly jsou i nadále v majetku bílých osadníků, zatímco horníky jsou černí Fidžijci. Vatukoula bylo jediné místo na Fidži, kde nám místní obyvatelé přátelsky nemávali. Na první pohled bylo patrné, že běloši zde nejsou příliš vítáni. Zlaté doly se nacházejí ve vnitrozemí na severu Viti Levu. Po opuštění městečka zlatokopů nám vesničané opět mávají, cesta je kamenitá a přestože je po vyjetí z vesnic zrušena omezená rychlost, jedeme krokem. Vidíme rozdílné obdělávání políček – zatímco Fidžijci dosud používají pluh tažený dobytkem, Indové již mají traktory. Na jednom úseku kácí lesní dělníci borovice, které zatarasily cestu, takže pro rychlejší uvolnění komunikace pomáháme odklízet větve a manžel daroval dělníkům plechovky s pivem. V dálce se tyčí nejvyšší hora Fidži (Mt. Victoria, vysoká 1323 metrů), která je věčně zahalená v oblacích. Ve vesnicích si všimneme, že je zde méně křesťanských kostelů než na Samoe. Jsou rovněž méně okázalé, někdy je obtížné říci, zda se vůbec jedná o kostel. Naopak mešity a hinduistické chrámy jsou daleko výstavnější.
S Fidži se loučíme posezením na zahradě hotelu Dominion, kde si povídáme s naším fidžijským známým, který tam pracuje jako nosič. Svěřuje se, že dříve hrál v hudební skupině, kde měl spoustu fanynek, takže má díky své veselé povaze již pátou manželku. Ta mu však dala dvě dcery, a proto skupinu opustil a našel si práci nosiče, aby ho jeho obdivovatelky “nesváděly”. Dne 15.11. 1995 odlétáme na Cookovy ostrovy a protože přelétáváme datovou hranici, vrácíme se na dvě hodiny do předchozího dne. Získali jsme tak jeden celý den!
