Ilustrační foto: Pexels

Však si někoho zase najdeš, říkali mi přátelé. Začala jsem se jim vyhýbat, vzpomíná vdova Monika (67)

26. 7. 2021

Když můj muž zemřel, přátelé se rozhodli, že za každou cenu zaženou můj smutek. Mysleli to dobře, ale mně to časem začalo vadit, takže jsem se jim postupně zcela vyhýbala. Vlastně mně tou péčí dělali situaci ještě těžší.

Ovdověla jsem, když mi bylo 58 let. Děti byly dospělé, samostatné. Zůstal mi pěkný byt, auto, chata i nějaké úspory, živila jsem se jako překladatelka, korektorka, doučovala jsem děti němčinu. Manžel zemřel po delší nemoci, takže to nebyl šok, ale očekávaná záležitost.

Vím, že mnoho žen se stalo vdovami v mnohem těžších situacích – s malými dětmi, s dluhy, s nedostatkem financí. Po této stránce jsem na tom nebyla nejhůř. Jen mi bylo po manželovi strašně smutno. I když jsem jeho odchod mohla očekávat a tak trochu jsme se na něj celá rodina připravovali, přesto to byl psychický otřes. Myslím, že jen lidé, kteří něco takového prožili, dokážou pochopit, co mám na mysli. Byl to všudypřítomný smutek. Všechno mi ho připomínalo. Stačilo podívat se ráno na hrnek, ze kterého obvykle pil čaj, a už jsem se rozklepala.

Dříve jsme žili dost společensky, měli jsme partu dobrých kamarádů. Ti se rozhodli, že mě nenechají o samotě. Bylo to od nich hezké. Neustále mi telefonovali, někam mě zvali. Občas u mě někdo jen tak zazvonil a vnutil se na návštěvu. Ano, vím, mysleli to dobře a bylo to od nich chvályhodné. Jenže já toužila po klidu, po samotě. Mě ta péče otravovala.

Nejhorší bylo, když po roce začali mluvit o tom, že bych neměla zůstávat sama. Neřekli to přímo, ale zněly věty: jsi hezká, jsi mladá… Táhlo mi na šedesátku a nepřipadala jsem si ani hezká a ani mladá. Byla jsem smutná, unavená ženská, která přišla o muže a vůbec si nedovedla představit, že by do jejího života nějaký další muž vkročil. Jenže kamarádi a jejich ženy mě začaly nenápadně seznamovat. Třeba mě pozvali na chatu a tam večer přišel na grilování nějaký pán ze sousedství. Kamarádka říkala: „Tak si, Moniko, představ, on je taky vdovec.“ No a co? To jsme se měli dát dohromady proto, že jsme oba ovdověli?

Nejvíce mi vadilo, když mi dvě kamarádky nezávisle na sobě řekly: „Neboj, však si někoho najdeš.“

Já se ale opravdu nebála zůstat sama, naopak. Neodsuzuji lidi, kteří si po smrti partnera či partnerky najdou novou známost, určitě je možné potkat lásku či pěkný vztah vícekrát za život. Ale já si to prostě nedovedla představit a dodnes nad tím nepřemýšlím. Žiju sama a stále je mi po mém muži smutno. Pořád si na něj ještě často vzpomenu a říkám si třeba: co by řekl na to či ono nebo že by se právě teď tomu či onomu zasmál.

Vlastně je v mém životě stále se mnou a nevidím nic špatného na tom, že jsem vdova, která už zůstala sama. Lidé si někdy neuvědomují, že říkají dobře míněné rady a názory, které ve skutečnosti mohou ublížit nebo naštvat.

Monika (67 let, psáno pro neziskový portál vdovyvdovam.cz)

ovdovění rodina

Autor: Redakce

Hodnocení:

(5.2 b. / 20 h.)

Pro hodnocení se musíte přihlásit

DISKUZE

Děkujeme za váš příspěvek do diskuse. Upozorňujeme, že redakce si vyhrazuje právo vyřadit diskusní příspěvky, které jsou v rozporu s platnými zákony a které podněcující k násilí a nenávisti ke konkrétním lidem či skupinám obyvatelstva. Smazány budou rovněž příspěvky obsahující jakékoliv vulgarismy.

Lenka Kočandrlová 28.7.2021 18:34

Myslím si,že každý člověk je jiný a nechápu,že by se někdo chtěl do někoho montovat a vnucovat mu něco,co po něm nikdo nežádá! Kdybych já zůstala sama,tak bych asi nechtěla nevyžádané dohazování nějakých dědků. Když tak bych si nějakého sama našla. V tom nevidím problém. Musí ale proběhnout nějaký čas na smutek a samotu.

Dušan Pešek 28.7.2021 11:36

šikovná ženská-má pravdu,hledat někoho za každou cenu-jen aby jako že nebyla sama...má vzpomínky a ty nenahradí někdo nový...

Jiří Dostal 27.7.2021 11:24

:-) :-) Je známé, že potřeby člověka jsou malé, ale jeho tužby obrovské; k tužbám některých holt patří i potřeba kecat druhým do života, jak dokládá článek i diskuse k němu včetně mého příspěvku... :-) :-)

Krejcar Stanislav 27.7.2021 10:48

Je dobře mít i ve stáří někoho blízkého. At jsou to potomci s vnoučaty nebo přítel kyně a pod. Většinou se to ale odrazí v tom jak ten který jedinec žil celý život. Různé příklady a příběhy jsou na různých itportálech. My máme štěstí, že zatím zastupitelstvo na nás nezapomíná a "kontroluje" si nás jen třeba tím, že si nás zastaví a kontaktuje na cestě do obchodu nebo k lékaři. Máme štěstí i v tom, že máme jako rodina fungující potomky a vnoučata .

Olga Škopánová 27.7.2021 07:05

Myslím, že každý potřebuje něco jiného někdo mlčet, jiný se vypovídat někdo chce být sám jiný je vděčný za společnost a protože přátelé a příbuzní nejsou jasnovidci měl by ten dotyčný jasně říct co chce a nechce. Rady " Jak to dělat správně" jsou k ničemu. Já z vlasní zkušenosti vím, že někdy je potřeba tomu dotyčnému tu pomoc i trochu vnutit protože se může stát, že v samotě a zoufalství se dostane do takového psychického stavu kdy už nebude schopen si o pomoc říct.

Soňa Prachfeldová 27.7.2021 06:54

Respektuji druhého člověka a vůbec bych si nedovolila se mu plést do jeho života, se svými radami. Když jsem ovdověla, stáhla jsem se do sebe a potřebovala jsem klid a být sama. Opodál byly moje starostlivé déti, které to respektovaly a jiní mi nic nevnucovali. Ani bych si nenechala. Vše má svůj čas a nevyžádané rady nejsou k ničemu.

Eva Kopecká 26.7.2021 21:18

Sympatizují s paní Magdou Škodovou a můžu to, co psala, podepsat. Jako jasně, že to přátelé myslí dobře. Ale to je ještě neopravňuje k tomu, aby na toho jednotlivce, co čerstvě žije sám, pořádali hony a nátlaky. Mně to přijde jako takové promiňte mi ten výraz, přihlouplé závody. Jestli si vybere toho mého favorita, protože ten můj má totiž barák. Ne jako ten Pepův, co má otřískané totalitní auto. No a zase ten kutil, co ho někde vysťárala Andula, ten zase nemá vlastní děti. To je dobrý,odpadly by jednou tahanice o majetek. A tak dále a tak dále. Dneska je víc možností k seznámení, než dřív. Jsou nejen seznamky různého druhu. Jsou i pobyty pro nezadané. Jsou university třetího věku. U turistů je plno ...sátniků. Je možnost přivýdělku, brigády na pár hodin týdně.......Kdo chce, půjde seznámení vstříc. Ne každý, kdo žije sám, brečí každý večer do polštáře a hrozí se každých svátků. Jsou i lidí, co jsou rádi za ten klid, když přijdou domů. Jistě, je rozdíl ještě chodit do práce a být v důchodu. Na druhou stranu nevidím jako efektivní se křečovitě držet svého zaměstnání....svoje jsme si odsloužili, vesměs pracovali takříkajíc přesčas. Nebudeme přece zabírat místa mladým, kteří tu práci nemají a hrát si na to, že máme zrovna tolik energie, jako mají oni. Nemáme.Umime si to třeba zorganizovat líp, protože jsme to dělali roky, ale máme právo na odpočinek. A mezi námi, žít sama má výhody a ne že ne. K večeři si udělám, nač mám chuť, spát jdu, kdy chci, kafe s kamarádkou si domluvím nezávisle na tom,co řekne ten bručoun doma, a když chci na zahradu novou kytku nebo stromek, nebudu to před nikým obhajovat. Prostě si to koupím a basta. A když je v bytě něco potřeba, je plno řemeslníků, nebo to zaplatím šikovnému příbuznému. A nebo, když na to nemám, si to prozatím odpustím. Kdo se celý život podřizoval rodině a nebyl v manželství spokojený....kam by se hnal a proč. Neberu jako prohru, že žiju sama. Umím si v tom najít pozitiva a žiju sama z vlastní vůle. Všichni kamarádi samostatně žijících lidí by si měli uvědomit, že je rozdíl mezi sám a osamocený. A že to myslí dobře... ? Tchýně to taky myslivaji dobře se svými mladými....a jaké to bývá mnohdy těžké s nimi vůbec vyjít.

Magda Škodová 26.7.2021 20:44

Já jsem sice neovdověla, ale rozvedla se, a hned se našly zástupy dohazovačů. Ale já jsem se rozvedla, abych konečně mohla sama rozhodovat o svém životě a ne zase někoho poslouchat, posluhovat mu, nechat se urážet apod. Paní chápu, přišla o někoho, koho opravdu milovala, a takového člověka jí stejně nikdo nenahradí. Třeba to přátelé myslí dobře, ale asi by to chtělo trochu taktu a pokud se opravdu dobře znají, tak by měli vědět, jak s ní mluvit.

Věra Halátová 26.7.2021 20:00

Všimli jste si někdy, že do rubriky rodinný stav je předepsáno: svobodný/á, ženatý/vdaná, vdovec/vdova. Proč ta první označení rodinného stavu jsou vyjádřena přídavným jménem? A proč potom "vdovec vdova"? To už je stav neměnný? No a co se týká zpovědi té paní, autorky článku. Její přátelé to mysleli dobře. Co jí měli říkat? Co si představovala? S každou životní situací se musí člověk vypořádat sám. Správně píše - byly na tom ženy hůř. Ano, mně bylo 43, když manžel zemřel. Neměli jsme žádné příbuzné. Musela jsem se postarat o dvě nezletilé děti - 7 a 15 roků. Dům, ve kterém jsme bydleli, byl zadlužený. A syn z manželova prvního manželství požadoval výplatu dědictví. Jak by mi asi tak pomáhal nový partner, který by měl závazky z předešlého vztahů nebo předešlých vztahů? Ale na lidi, kteří mi říkali: Proč jsi sama, proč si někoho nenajdeš? Ty jsi šikovná ženská, určitě si někoho najdeš..., jsem se nezlobila a nezlobím. Mysleli to dobře. A já nemám důvod si na ně stěžovat na veřejnosti. Co měli asi tak říct?

Eva Kopecká 26.7.2021 19:29

Když člověk zůstane sám, potřebuje si chvíli vydechnout. Dobrým přátelům by se měly dát dobře míněné rady dobře vysvětlit. Myslím, že když má člověk ještě někoho potkat, potká ho sám. Znám manželství, kde se dva dali dohromady tak, že je někdo seznámil. Ale takové to cílené dohazování, zejména v případě ovdovělého staršího člověka, považuji za ... nevím, jak bych to co nejlíp vyjádřila...snad netaktní, nevhodné, nežádoucí. Člověk si ten smutek spíš musí odžít po svém,pomalu začít fungovat, a nemá zájem vrhat se po hlavě do dalších vztahů. A mezi námi, ze dne na den si pustit do života dalšího člověka, případně dokonce do bytu, domu, aby se platila jedna činže, na to nemá žaludek a nervy každý. Není možné, aby se dali dohromady dva jen proto, že zůstali sami a aby to fungovalo! Jsme už ve věku. Chceme svoje pohodlí. Svoje soukromí. Potřebujeme víc odpočívat. Konečně máme čas na koníčky. Chceme se někam podívat, vidět se s dětmi. Kolikrát se manželé v důchodu neshodnou na programu dne, týdně, dovolené. Taky mám všechno déle trvá. A měly bychom najednou tvořit půlku z dvojice s někým úplně cizím? Přidělat si práci s úklidem, vařením, praním? Ano, když se dva potkají a rozumí si, proč ne. Ale cíleně někomu cpát do života člověka, který s námi má společné pouze to, že zůstal sám jako my, vidím jako nežádoucí. Sama jen jako rozvedená jsem musela několikrát odrazit snahy známých o kontakt s někým, s kým si zaručeně musím rozumět. Nedovedli pochopit, a cítili se dokonce dotčeně, že nehodlám dělat pokusného králíka. Ani jim, ani tomu adeptovi. Jsem sama spokojená. A asi i díky tomu mi sám poměrně kuriózním způsobem přišel do cesty člověk, s nímž jsem si sedla. Každé setkání je zážitek. A bydlení máme každý svoje. A tak když s úsměvem prohlédni další fintu a řeknu na rovinu....proč myslíš, že bych se měla seznamovat? Připadá ti, že jsem sama? Úplně hotová jsem byla ze snahy známé přehrát mi kamaráda, kterého se sama chtěla zbavit a taky od druhé známé, která mě informovala, jak se vyvíjí její známost. Když už to mělo jít do vážna, nějak si neporozuměli. A to její, jako já teda nevím, no, já bych ti ho snad třeba asi mohla přenechat....no to slyším ještě dneska. A ještě dneska vidím ten její nechápavě dotčený obličej. Protože jsem se prostě normálně rozřehtala.

Načíst starší příspěvky

Zpět na homepage Zpět na článek

Zdenka (71): Největší lásku jsme prožívali před manželovou smrtí

Jsou to už dva roky, co manžel podlehl těžké, nevyléčitelné nemoci. Dlouhé dva roky, ale jako by to bylo včera. Každý den na něj intenzivně myslím, na jeho odcházení, které bylo smutné a zároveň krásné.

Redakce

Šárka (71 let): Rodina mi vyčítá, že stále jen hledám společnost

Nedokážu sedět sama doma, koukat na televizi. Vždy jsem byla ráda ve společnosti. Když manžel zemřel, je pro mě samota ještě horší. Cíleně hledám zábavu, nové známé. Jenže rodina to nechápe.

Redakce

Hana (68 let): Rodina mě odsoudila, protože jsem se nepostarala o manžela

Jednou jsem někde četla, že pokud se někdo nestaral o těžce nemocného seniora odkázaného na pomoc druhých, nemá právo odsuzovat nikoho, kdo to nezvládl. Tak se tou větou nyní utěšuju. Nezvládla jsem se postarat o muže, který trpí těžkou demencí a dalšími potížemi.

Redakce

Tereza (42 let): Z táty se stal starý bručoun a rodina neví, co dělat

Táta má sedmdesát tři let a poslední roky s ním není k vydržení. Co zemřela máma, přestal se zajímat o život, stárne před očima a je den ode dne protivnější. Nejhorší je, že jakoukoli pomoc odmítá. Rodina mi začala vyčítat, že problém dělám ještě horší, než je. Že mu prý moc mluvím do života.

Redakce

Vdova Helena (67 let): Moji blízcí mě kritizují, že málo truchlím

Prožila jsem s mým mužem čtyřicet let. Byly to roky radostné i méně příjemné, jak už to u dlouholetých manželství bývá. Zemřel po dlouhé těžké nemoci. A já se teď dozvídám, že se prý nechovám tak, jak by vdova měla. Údajně jsem nevhodně veselá.

Redakce