V dětství jsem k němu dokonce pociťovala lehký odpor. Vysvětlovala jsem to tím, že jsem rané dětství strávila v pivovaru. Bylo to ale trochu zjednodušené tvrzení, protože jsme pouze žila s rodiči a prarodiči v domě, který stál vedle budovy pivovaru. Můj dědeček v pivovaru pracoval jako strojník, a tak bylo doma deputátní pivo stále k dispozici. Dostala jsem pivo k ochutnání v hodně raném věku a jeho hořká chuť mi ho nadlouho zprotivila. Stejně jako opilí lidé, mezi které se bohužel někdy zařadil i můj dědeček. A to se bohužel stávalo často, protože pivo po hospodách občas i rozvážel. Jeho nákladní autíčko, kterému říkal Andula, často zůstalo u poslední hospody stát a dědeček přivrávoral domů pozdě v noci. A většinou se mu podařilo probudit celou rodinu. V těch okamžicích jsem ho hodně dětsky nenáviděla, a s tím se svezlo i to pivo.
Kupodivu si docela dobŕe pamatuji, kdy a kde jsem vypila svůj první půllitr točeného piva. Bylo mi oněch zmiňovaných pětatřicet a byla jsem na jarním týdenním školení kdesi v Českém ráji. Venku bylo nádherně, ale my jsme měli pŕednášky od rána do pozdního odpoledne. A večer se dalo posedět s kolegy pouze v místní hospodě. Po třech dnech jsem bublinky z limonády nemohla ani cítit a z čirého zoufalství jsem si objednala své první pivo. Vypila jsem ho a vzala ho na milost. Pak jsem si občas dávala pivo k jídlu, které po něm volalo, sem tam jsem zkonzumovala i pivo na nějaké akci. Ale můj vztah k pivu zůstával dlouho vlažný. Ke změně došlo postupně a nepozorovaně. Možná v tom měly prsty měnící si hormony či postupné oteplování. Nebo v mém okolí vyrostlo před restauracemi plno lákavých zahrádek? Prostě jsem časem přišla pivu na chuť. Najednou mě občas ke konci horkého dne přepadla potřeba si jedno dát. Třeba po návratu z práce, ze zahrady, z výletu či z dlouhé procházky jsme se s manželem stavili na jedno. A u něj si v klidu poseděli a popovídali. Sem tam jsme u něj i něco vyřešili. Postupně jsem začala rozlišovat i různé druhy piv a jeho kvalitu. Dobré a správně vychlazene pivo mi prostě začalo chutnat.
Docela jinak jsem to měla se zmrzlinou. Ta mi chutnala už od malička, ale v době mého dětství se neprodávala na každém rohu jako dnes. Na zmrzlinu se tehdy chodívalo do cukrárny a na výběr bývala vanilková, čokoládová a někdy i jahodová. Návštěva cukrárny byla pro mě tehdy sváteční událost, na kterou se dlouho vzpomínalo. Časem se začala prodávat zmrzlina v oplatkovém kornoutu, který se dal vzít jen tak do ruky. Pamatuji si jedno zaklínadlo mého dětství spojené se zmrzlinou - Konecchlumí. V této obci na Jičínsku mívali v tě době tak výbornou zmrzlinu, že se tam vytvářely dokonce fronty aut. Další místo spojené se zmrzlinou v mém životě leží až na Slovensku, a je to Žilina. Tam jsme uvízli v deváté třídě při návratu ze školního výletu, když nám ujel vlak. A čas jsme si krátili ochutnáváním nejrůznějšich druhů místní zmzliny. Tehdy mě překvapilo, z čeho všeho se dá zmrzlina vyrobit. Nejlepší byla čučoriedková. Při vzpomínce na Drážďany, kde jsem byla při studiu na vysoké škole na měsíční brigádě, mi pro změnu naskočí kokosová zmrzlina. Vyhrála jsem tehdy nějakou sázku a jako odměnu jsem dostala velikou oplatku, kde bylo umně naskládaných dvanáct vrchovatých lžic zmrzliny. Zpočátku jsem byla nezvyklou kokosovou chutí nadšená, ke konci už jsem ji jedla jen s přemáháním za povzbuzování ostatních studentů. Část zmrzliny nakonec dokonce skončila v odpadkovem koši. Chuťová paměť zafungovala, od té doby kokosovou zmrzlinu nemusím.
V současné době je během léta nabídka zmrzliny veliká, převeliká. Prodávají se nejrůznější typy zmrzlin, v různě kvalitě, v různých velikostech a cenách. Ceny zmrzliny každý rok samozřejmě vyskočí nahoru. Kdykoliv někam přijedu a objevím nový zdroj zmrzliny, neodolám. Letos jsem si tŕeba užila zmrzlinový týden na dovolené ve Františkových Lázních. Nabízeli tam tolik druhů zmrzlin, že bych je nestačila všechny ochutnat ani za měsíc. Navíc jsem si mohla vybrat, do čeho chci zmrzlinu dát a zda k ní chci nějakou oplatku. A mohla jsem ji zkonzumovat v i příjemném prostředí venkovního atria.
U nás na Hradecku se běžně nabízejí zmrzliny dvou typů - točená Opočenská a kopečková. Dřív jsem ujížděla na Opočenské, letos můj mlsný jazyk dává přednost té kopečkové. Důvod je jednoduchý - objevují se stále nové příchutě, které jsem dosud nepoznala. Letos jsem třeba ochutnala lotusovou zmrzku - skutečně měla příchuť po karamelových sušenkách Lotus. Kousek od místa, kde bydlím, vyrostl loni nový stánek se zmrzlinou. Původní opuštěný novinový stánek si kompletně zrekonstruovali učni z nedalekého učiliště. Pŕesněji řečeno starou nevábnou kovovou konstrukci obložili dřevem a doplnili jednoduchým posezením. Teď se ve stánku střídají při prodeji zmrzliny. Pokud je slušné počasí, mají dokonce otevřeno do pozdních večerních hodin. Když mě začne honit mlsná a nepodaří se mi ji zahnat, tak si tam na jednoho zmrzlinového prcka (= název pro nejmenší prodávané množství) prostě zaskočím.
A jak jste na tom s letním pokušením vy?
