Co s vřeštícím dítětem v tramvaji?

Problém je, že dnes má plno dětí psychické a další poruchy. Mám sousedy s autistickým mladším synem a pro neznalé může být jeho projev nespokojenosti skutečně dost těžko "stravitelný". Mě děsí, když matky nechávají malé děti pobíhat volně ve vagonech metra nebo v autobuse, to se mi vždy dělá úplně zle, že se něco stane. Jednou jsme s paní sedící vedle mne vyrukovaly na sedící matku, že přece takhle nemůže dítě nechat, ať ho chytne a drží, ale ona nám vynadala, ať se nestaráme, a pak s ním hned vystoupila.

Když jsem jezdila z práce na Žižkov tramvají č. 9, bylo to pravidlem - vždy se našlo dítě, které prořvalo celou cestu. Na jiných linkách to nebylo. No co se dá dělat - nějak se ta matka s dítětem domů dostat musí. Když se to stalo kdysi mně, vystoupila jsem, ať si dítko počká na další tramvaj. Ale moje děti zas tak často nestřečkovaly... Neřekla bych jí ale nic.

Je to těžké soudit. Asi bych jí také nic neřekla. Jednou jsem byla v Praze u Anděla, kdy maminka s dvěma dětmi přišla na stanici autobusu. Menší dítě, které bylo v kočárku se hodně vztekalo a řvalo, maminka se ho snažila uklidnit. Když to nešla, tak maminka s oběma dětmi odešla pryč, asi aby to řvoucí dítě uklidnila, do autobusu nenastoupila. Z článku mám dojem, že ta maminka vůbec neuměla s tím dítětem zacházet, když na něj po vystoupení sprostě řvala a zmlátila ho. Myslím, že "zmlátit" potřebovala ta maminka. Je také teď hodně autistických dětí, tam je to problém.

Pokud možno, vystoupím. Vím, že i když si všichni myslí to, co já, tedy že má s tím uřvaným potomkem vypadnout, všichni mlčí.

Děti mám ráda, ale před nevychovanými prchám. Také bych nedokázala usměrnit matku s ječícím dítětem ve veřejném prostoru. Bohužel jsem toho svědkem často i v restauraci, na kulturní akci atd.