Nikdy paneláku neříkej "nikdy"

Podobně jako Ivana jsem si přála bydlet v paneláku. Ten, kdo ví z vlastní zkušenosti, co to bylo bydlet v promrzlém domku, kde se topilo nekvalitním uhlím, a nemít koupelnu, jen starou malou prádelnu na dvoře, a suchý záchod přes dvůr pěšky, pro mě bude snad mít alespoň trochu pochopení. Od ledna 1993 bydlím v malobytě na Jižním Městě. Trochu bych si přála balkon, ale jinak jsem spokojená. Vlastně byla až do karantény, kdy se ukázaly přednosti domku se zahradou. Doufám, že nějaký čas budeme ještě se sestrou moci střídat byty v Praze s chalupou v jižních Čechách.

Vyrostla jsem ve vilce v pěkné městské čtvrti, pak mne, po svatbě, osud zavál do paneláku ... Jak jsem byla šťastná! Měli jsme svůj byteček (jak jsme říkali), zařídili jsme si vše po svém, vyrostly tam obě děti do dospělosti ... Na "stará kolena" jsme jinde, ale s láskou vzpomínáme, prožili jsme tam 27 let hezkého života ... Až léty přestane mít vše co bylo "za komunistů" nálepku, že to bylo nutně špatné, tak se přijde na to, že stavět u nás sídliště byl dobrý počin (nejsme tak rozlehlá zem, aby všichni mohli bydlet v domku) a že na sídlišti je pěkné městské bydlení, se všemi službami, školkami, školami, hřišti, zelení pod okny ... Výhrady, že jsou byty malé už ani snad neplatí, staví se teď mnohdy byty menší (a bez samostatné místnosti pro kuchyň) a šedá už sídliště také nejsou :-)

Nikdy jsem v činžáku at cihlovém nebo panelovém nežil a už ani žít nebudu. Nezatracuji takové bydlení , ale byl jsem zvyklý na klid RD a zahrádu. Spolužáci na základce v těchto bydleli a nestěžovali si, zvykli si. Problém a otázka je jak se zmněnily činžáky ČSR-ČSSR-ČR ? Vždy se jednalo o práci zedníků a stavitelů(stavebních techniků) ,stavebních inženýrů projektantů a inženýrů architektů. V naší době bylo možné řešit bydlení i členstvím v bytových družstvech včetně podnikových. V té době to bylo výhodné a hojně využívané. Po roce 1990 se ukázali "páni domácí" jež činžovní paneláky " skupovali a jen vyjímečně do nich investovali. Proto v jednadvacátem století vznikl novotvar vybydlené bydlení a vybydlené lokality. Ony ty existence spodiny státu nebydlí ve svých ale v nájemných bytovkách soukromníků jež by se o svůj majetek měli starat a nevybírat jen nájem. Jako vlastník RD musím do udržby svého majetku každoročně investovat. Investují do nich i Kinští, Kolowratové nebo Schwarzenberkové. Proč tedy neinvestují vlastníci bytovek ?? Přejme si aby po nepotkalo ani majitele pražských a brněnských Towerů .

Napsala jste to moc pěkně, velice s Vámi souhlasím. Zažila jsem různá bydlení a takhle, se vším zabezpečením v okolí, když byly děti malé, to nemělo chybu. Všechno má své, ať si každý vybere. A vidíte, nakonec chaloupka se zahrádkou přece zvítězila :-)

Ve srovnání s tím vaším je u nás jen takové sídlišťátko s jedenácti čtyřpodlažními paneláky a šesti věžáky, ale jak píšete, utopené v zeleni, do lesa co by kamenem dohodil a všechno pěkně v dosahu pěší chůze. Dvě samoobsluhy, škola, kam je možnost chodit pro obědy, zdravotní středisko - obvoďáci, zubař, gynekolog, dům s pečovatelskou službou, kdybychom ho potřebovali, o kousek dál domov důchodců. Bydlíme ve věžáku ve druhém patře, takže i nefungující výtah by nebyl problémem, pokud budou nohy sloužit. V domě čisto a klid, sem tam štěkne pes, kterého jdou venčit. Jsme tu maximálně spokojení a věříme, že to tak bude nejen do chvíle, kdy to tu opustíme nohama napřed, ale i po nás. A to jsem do svých jednadvaceti vyrůstala v rodinném domě se zahradou. Bydlí tam sestra, která si začíná dělat starosti, kam se poděje, kdyby zůstala sama. Už teď je péče o dům a zahradu docela velkou zátěží.

Přes zimu pohodlí paneláku a blízkost do práce, do obchodu, na MHD, li ékaře. Přes léto známá vesnička s chalupou a zahradou, dokud síly postačí. V paneláku svítí okna, je slyšet sousedy, není tam člověk sám. A v chaloupce klid a pohoda.

V paneláku (11 vchodů) jsem prožila ty nejkrásnější roky - po svatbě, narození dětí, aktivní střední věk. Bylo tam všechno po ruce. Domeček na stáří byl ale ten nejlepší nápad. Krásné fotky.