Jak to už život umí zařídit, na vlastní kůži jsem se přesvědčila, že člověk opravdu nikdy nemá tvrdit, že to nebo ono nikdy neudělá. Již dvacet let bydlím na sídlišti v panelovém domě obklopená stejnými typy staveb. Jinými slovy, panelák, kam se podíváš.
Kdysi mi kdosi tvrdil, že paneláky jsou výmysl komunistů. Jenže v jedné francouzské kriminálce, myslím, že v Sicilském klanu, kde na konci děje Jean Gabin zastřelí Alaina Delona, jsem nesledovala jen smrt postavy ztvárněné pohledným hercem, moji pozornost upoutalo prostředí provedené vraždy: předměstí Paříže, zablácené prostranství lemované dlouhými panelovými domy. A ejhle, ne všechno negativní, co se připisuje našemu minulému režimu, má kořeny u nás. Z různých zdrojů se dočteme, že první panelové domy se objevily v Nizozemsku po 1. světové válce, v Německu v roce 1923 a první blok panelových domů byl postaven v roce 1939 v Paříži – určitě ten, před kterým Alain Delon v roli zloducha prožil poslední okamžiky svého života.
V České republice se s výstavbou prvních paneláků začalo v 50. letech minulého století. Zatímco na západ od nás se tyto typy domů přestaly stavět v 70. letech 20. století, východní Evropa od těchto domů upustila o dvacet let později. Zájemce o čísla uspokojí například Wikipedie, ve které se dočtou o nejvyšším, nejdelším paneláku, ale i o typech, stavebních postupech a tak podobně.
Pověsti provázející bydlení v paneláku mě nenechaly chladnou, když jsem se ocitla před faktem, že mi nic jiného než 12. poschodí panelového domu v jednom pražském sídlišti nezbývá. Nechuť, obavy z hluku, strach ze závad na výtahu, velká vzdálenost do centra a další a další důvody, proč se z nového bydlení netěšit. Jenže se stalo něco, s čím jsem ani v nejzapadlejším koutku mysli nepočítala: smíření, oblíbení, spokojenost. Nyní na náš panelák nedám dopustit.
Do centra nejezdím, je tam mnoho lidí, stačí mi transport z a do práce. Vše, co potřebuji k životu, mám v dosahu chůze a několika minut: polikliniku se všemi možnými lékařskými ordinacemi, několik lékáren, opravnu elektrospotřebičů, bot, hodinek, poštu, nespočet kadeřnictví, kosmetik, manikérek i pedikérek, zámečnictví, pohřební službu, hřbitov, svatební salón, květinářství, kostel. Nechybějí obchody s drogerií, kosmetikou, keramikou, botami, jízdními koly, osobními automobily. Pobočky bank, spořitelen, směnárny, cukrárny, restaurace, kulturní dům, městská knihovna, bazárky s oblečením, zastavárny, veterinární ordinace, prodejny kdysi zvané Zverimexy, podzemní parkoviště. A pochopitelně obchodní centrum, supermarkety několika řetězců, mateřské, základní a střední školy, centra volného času, hřiště dětská i pro dospělé, stromy, parčíky a hustá síť veřejné hromadné dopravy. Prostranství před domy jsou prošpikovaná zelení, u mnoha vchodů kdosi z nájemníků udržuje květinové záhony, květiny zdobí balkóny, lodžie. Binec se tu také najde, ale ten je u nás leckde. I na třicetitisícovém sídliště se najdou vandalové, počmárané fasády, zničené lavičky, postele a skříně ledabyle pohozené u popelnic. Inu, za vším tímto nepořádkem hledejme jen a jen člověka.
Určitě jsem na něco zapomněla. To proto, že jsem tuto službu nepotřebovala, ale určitě bych za ní nemusela přes půl Prahy. Možná, kdybych si chtěla koupit pistoli pro osobní bezpečnost, nebo kulovnici pro lov divokých prasat, musela bych mimo naše sídliště.
Už slyším námitky a vidím kroucení hlavou s poznámkami, jak někdo může vychvalovat bydlení v paneláku, když rodinný domek je k nezaplacení. Já si říkám, ať si každý lebedí v tom, co je mu blízké, milé a dostupné. Se sedmi křížky na krku už jinde bydlet nechci. Možná máme štěstí, protože naše sousedy zprava, zleva i pod námi neslyšíme. Určitě díky novým oknům, opravám domu, jeho zateplení. A nějak jsme se doma shodli na tom, že občanská vybavenost, jak se tomu všemu okolo nás říká, je pro nás v našem věku velmi důležitá. Je totiž snadno dostupná.
„Moje“ panelákové sídliště mi poskytuje mnoho hezkých pohledů. V jeho centru, ale i na jeho okraji. A z 12. poschodí je za krásného počasí vidět daleko do kraje. Jako inspirace k výletům a pozdějším návratům do panelákového bytu.
Zdroj:
www.wikipedia.org
https://www.prazskypatriot.cz/praha-ma-pres-padesat-sidlist-panelaky-prezily-predvidanou-smrt/