„Tak jsem šel do krámu Maso-Uzeniny u nás v ulici, tam mě pověsili na hák a připíchli na mě cedulku Dobrák od kosti. Pak jsem se ale, kluci, bohužel vzbudil, takže ani nevím kolik jsem stál za kilo,“ dokončil a upil gambáče.
My s Luďkem se nad půllitrama jen pochechtáváme, Ondřej ale s velice vážnou tváří reaguje: „Hele, týývole Oťas, a seš si jistej, že na tý cedulce nebylo napsáno Frajer libovej? A o cenu bych se na tvým místě moc nezajímal, stejně každej ví, že stojíš za prd.“
Pokud si, vážený čtenáři, teď myslíš, že popisuju začátek hospodské hádky, převelice se mýlíš. Oba pánové hovoří klidně, žádný dramatický konflikt nehrozí. Ani poté, co Ota operativně konstatuje: „Jo a ještě si vzpomínám, že v tom řeznictví na pultě měli vaničku, v ní bylo nakrájený tohle pako Ondra a na cedulce stálo Nevymáchaná držka.“ Oťas s Ondrou se totiž nenapadají, neprovokují, neurážejí, oni se pouze ŠTENGRUJÍ neboli provozují specifický typ interakce mezi chlapama.
V akademických slovnících češtiny pojem „štengrovat“ nenajdete, ve slovníku cizích slov je uvedeno, že pochází z brněnského hantecu a znamená provokovat, dráždit. To je ovšem výklad neúplný, mělo by tam ještě být, že se jedná o provokování a dráždění neškodné a přátelské. Ondřej s Otakarem jsou toho krystalickým důkazem. Kamaráděj spolu na život a na smrt už od času, kdy je osud posadil na gymplu do jedné lavice, tedy o pár let déle než půl století. Jeden bez druhýho takříkajíc nedá ránu. A po celou tu dobu se poctivě štengrujou. Některé z jejich počinů v této oblasti se už zapsaly zlatým písmem do dějin štengrování, například Otovo expozé na Ondrově svatbě, když si jakožto ženichův svědek vzal slovo a malebně líčil, že se spolu seznámili při hospitalizaci na venerologickém oddělení jisté nemocnice. Ondra mu to kvalitně oplatil, třeba když se ještě za bolševika vraceli ze společné rodinné dovolené z Jugošky, a on diskrétně špitl letištnímu celníkovi, že tamten pán v kostkovaným klobouku asi prováží pornografické časopisy. Oťase pak prohledali až do prádla.
Kluci se pořád vzájemně špičkujou na téma potenciálního využití v masném průmyslu, mně se ale v duši rozlejvá rajský pocit pýchy na nás chlapy. Na naši štengrovací schopnost, na to, že dokážeme takhle do sebe šít, aniž by nám to narušilo kámošství. Jsme jediným živočišným druhem v celé boží přírodě, který to dokáže. Neuměj to šelmy psovité a kočkovité, neuměj to ptáci, ryby, plazi, hmyz, neuměj chobotnatci, vačnatci, kytovci, prostě nikdo. A co je nutné zvlášť a při vší úctě a lásce zdůraznit, neuměj to ani lidské samičky, tedy ženy a dívky. Ruku na srdíčko, milé dámy, myslíte, že by vaše přátelství přežilo třeba dotaz „Hele, drahouši, víš o tom, že vypadáš jak půl prdele za stromem?“, což je věta, kterou dnes Ota přivítal svého nejlepšího kamaráda Ondru.
Nejsem mužský šovinista, to můžu odpřísáhnout! Jen nevěřícně vrtím hlavou nad některými produkty globálního trendu genderového vyvažování, naposled třeba při ženském boxu na nedávné olympiádě. Opakuji, jen vrtím hlavou, chápu, že pokud mají dívenky chuť mlátit se pěstmi do nosánků, ňadérek či bříšek, nemůže jim ti nikdo zakazovat. Ale abych neztratil myšlenku, respektive abych nezapomněl na pointu celého tohoto povídání: Chlapi, kamarádi, vyzývám vás, štengrujte se co se dá, je to naše mužský rodinný stříbro. Je to jedna z mála činností, kterou nám ženský nikdy genderově nevyvážej!
