Novinář se z nakladatelství dozvídá, že má domluvený rozhovor s Lucinkou. Jde o zpěvačku, která překročila padesátku, ale všichni její spolupracovníci ji nazývají Lucinkou.
Nadřízený přijde do kanceláře a osloví podřízené: Janičko, Milenko, Helenko, potřeboval bych…
Dvě dámy si objednávají v restauraci, do které často chodí, a říkají přitom číšníkovi: Mirečku ….
Pro někoho jsou zdrobněliny jmen vyjádřením toho, že je nám dotyčný milý, chceme mu tak vyjádřit, že ho máme rádi, že je nám v jeho blízkosti dobře. V domovech seniorů pečovatelé často argumentují tím, že tak vytvářejí dojem rodinného prostředí, že to tak je klientům příjemné.
Někteří souhlasí a říkají: „Tady jsou sestřičky tak hodné.“
Někteří nesouhlasí: „Chovají se ke mně, jako bych byla dementní nebo dítě, proč by mi nějaká mladá nána měla říkat Maruško?“
Zdrobnělina je ovšem podle pravidel etikety považována za familiérní oslovení. To znamená, že by si ji měl dovolit použít jen velmi blízký člověk. „Někdo však může takové oslovení považovat za určitou degradaci. Ne každému to musí být příjemné,“ upozornila Alena Špačková, odbornice na etiketu.
Stává se, že se děti v určitém věku začnou vztekat, když je rodiče oslovují zdrobnělinami. Nedávno přijel vnuk k prarodičům. „My jsme tě dlouho neviděli, Kryštůfku...“
„Já vám zapomněl říct, neoslovujte ho takto, šílí z toho, říkejte mu Kryštofe,“ vysvětluje otec, proč se jeho čtyřletý syn tváří zavile a odvrací hlavu.
„Ale ty jsi přece náš milovaný Kryštůfek,“ švitoří babička, zatímco kluk mrští do kouta autíčko, které právě dostal.
Podobně se někdy cítí dospělí lidé, jejichž okolí si myslí, že čím více na ně budou žvatlat a komolit jejich jméno, tím milejší jim budou.
„Zákazníci mi říkají Růženko. Já vím, že to myslí dobře, ale podívejte se na mě. Je mi přes šedesát, vážím, nechtějte vědět, kolik, tvář mám jako šarpej. Kdo mě zná, ví, že mám mnohem raději oslovení Růžo. Když slyším Růženku, úplně se osypu, ale nic neříkám,“ vypráví paní, která provozuje v jedné beskydské vesnici večerku spojenou s malou hospůdkou. Nedávno se jí jedni chataři ptali, proč podnik nemá jméno. „Proč se nejmenuje třeba u Růženky?“ ptali se.
„Nikdy mě nenapadlo, proč by tak miniaturní podnik měl mít jméno, ale nasadili mi do hlavy brouka a přemýšlím, že bych si pořídila vývěsní štít s nápisem ‚U tlusté Růženy‘, říká dotyčná.
Ano, je to tak, pro lidi, kteří mají rádi sarkasmus a ironii, je oslovování zdrobnělinami utrpením.
V poslední době se zcela běžně stává, že se lidé oslovují v pracovní komunikace křestním jménem a mnohdy i zdrobnělinami. Opravdu se stává, že člověku přijde pracovní mail, který začíná slovy ‚Milá Marcelko...‘, přestože adresátka pisatele nikdy neviděla, nezná ho a jedná se o čistě pracovní komunikaci.
Tereza Říhová z Prahy před lety založila facebookovou skupinu Společnost odporu proti zdrobnělinám, ve které se sdružují lidé, které baví posílat si takzvaně nejstupidnější příklady používání zdrobnělin. Nejde jen o jména, společnost zaplavila už před lety přímo epidemie zdrobnělin. „Nevidím důvod, proč bych měla chodit se čtyřicetiletou kolegyňkou na obídek, dávat si stejčík se salátkem a zakončit do dezertíčkem,“ uvedla.
Zdrobněliny se staly běžnou součástí slovníků mnoha lidí a projevuje se to snad ve všech oblastech života. Jenže málokdo má tolik taktu a citu, aby poznal, zda je nepoužívá i v situacích, kdy nejsou vhodné.
Protože to, že někomu je příjemné, když mu cizí člověk říká Sašenko, zatímco někdo jiný by při takovém oslovení vyletěl z kůže.
Takže je dobré nezapomínat na jedno ze základních pravidel etikety. A sice, že je vhodné zeptat se člověka, se kterým navazujeme kontakt, jak si přeje oslovovat. Ostatně, v domovech seniorů, kde si klientů váží, se při přijetí už nyní zpravidla na toto ptají. A každý si pak může vybrat, jestli chce být Pepíček, Pepa, Josef, pan Josef nebo pan Novák.
