O řece
Lobkowiczký renesanční zámek Nelahozeves. Foto autor

O řece

27. 8. 2021

Když jsem jednou opět jel do nelahozevské Mariny na kafe, zastavil jsem se cestou v malé hospůdce, kde kdysi za našeho mládí kraloval starý Janáč v umaštěné rádiovce na hlavě, na velkém dvoře býval taneční parket a kousek níže dřevěná terasa vysoko nad řekou. Přes víkendy bývala hospoda pravidelně plná, hlavně kralupských, kteří přicházeli příjemnou půlhodinovou procházkou Dvořákovou stezkou kolem Vltavy. A občas se tam dokonce i tancovalo. Teď se ta hospoda jmenuje honosně restaurace Pod zámkem. Na místě bývalého tanečního parketu je velká ohrada se slepicemi, terasa nad řekou je polorozpadlá a všude po dvoře plno harampádí. Nic z toho, co by mi připomnělo naše tehdejší sedánky u mariáše a skvělého kralupského Vltavanu, skutečně nic z toho jsem zde neobjevil. Ostatně, i kralupský pivovar byl zrušen již koncem sedmdesátých let minulého století. Nahlédl jsem ještě dovnitř. U výčepu sedělo pár dědků, které jsem vůbec neznal, a tak jsem opět vyšel ven a tiše za sebou zavřel dveře. Jako bych zavřel dveře za jednou kapitolou svého života. Zklamán, jsem raději sedl do auta a odjel o tři sta metrů dál do Mariny.

Sedím na terase přístavu, popíjím předražené kafe a při pohledu na líně plynoucí Vltavu se mi z paměti vynořují drobné střípky dávno ztracených dějů jak pestrý kaleidoskop. Otcovy ztracené zuby při koupání, letní mariáše se šífaři, koukání po holkách, pach smradlavých Líp, které jsme většinou kouřili, i dlouhé výjezdy až do Kralup na nových kanadách po zamrzlé řece.

Kdyby dole pod terasou nekotvila velká osobní loď, kdyby kousek dál nekotvila celá řada člunů a bílých plachetnic, mohl bych si skoro myslet, že se tu za ta léta nezměnilo skoro nic. Vpravo za ohybem řeky vykukují kralupské domy, vlevo je v dálce vidět stále stejná lávka přes řeku a za zády mi každou chvíli zarachotí vlaky děčínské dráhy. To vědomí, že něco v našem životě je neměnné, že v tom pomyslném zrcadle času se odráží stále stejné kulisy, stále stejné pohledy, stále stejná řeka, která tu bude stále stejně líně téct až do konce věků, ten pocit je uklidňující. Jen ty tváře, ty cizí tváře, které teď vidím kolem sebe, mi do toho virtuálního zrcadla času vůbec nezapadají. Tam, se stále se opakující nostalgií v duši, budu zřejmě už pořád vidět tváře docela jiné.

 

 
 

Můj příběh
Autor: Jan Zelenka
Hodnocení:
(5 b. / 20 h.)

Pro hodnocení se musíte přihlásit

DISKUZE
Děkujeme za váš příspěvek do diskuse. Upozorňujeme, že redakce si vyhrazuje právo vyřadit diskusní příspěvky, které jsou v rozporu s platnými zákony a které podněcující k násilí a nenávisti ke konkrétním lidem či skupinám obyvatelstva. Smazány budou rovněž příspěvky obsahující jakékoliv vulgarismy.
ivana kosťunová
Ano, ten náš svět se pomalu vytrácí. Bylo tomu tak před námi,bude tak i po nás. Také jsem si zasmutnila po časech, které už nelze vrátit
Naděžda Špásová
Jo vzpomínky, ty se v hlavě vynořují, aniž by někdy člověk o ně stál. Aspoň já to tak mám. Jendo, časy se mění a někdy i k lepšímu, jen si to občas musíme připustit. Hezky napsané. :-)
Daniela Řeřichová
Děkuji, také se ráda vracím do míst, kde jsem prožila něco silného. V takové chvíli se prolíná nostalgie s realitou. Život plyne dál jak ta řeka.

Zpět na homepage Zpět na článek

Nejste registrován/a? Zaregistrujte se zde.

Po přihlášení (registraci) uvidíte na tomto místě přehled Vašich aktivit na portále i60.cz, a to:

  • Váš nejnovější článek
  • Nejnovější komentáře k vašim článkům
  • Nové vzkazy od přátel
  • Nové žádosti o přátelství
Přihlásit se

JSTE TU POPRVÉ?
Přečtěte si, co všechno
portál i60 nabízí
.