Kdo, proboha, vymyslel ono zvěrstvo, že v hospodách jsou na zdi televize. No dobrá, chtějí, aby tam chlapi chodili koukat na fotbal, ale pak hned vypnout! Ani o vteřinu víc. Televize krade hospodám jedno z jejich božských poslání – býti Akademiemi mužské moudrosti a svébytnosti. Teď třeba zapříčinila, že Jirkův povzdech určitě u našeho stolu rozpoutá defétistickou debatu „Co by mohlo být, kdyby bývalo nebylo tamto!“ Takže místo abychom tradičně s klukama řešili problematiku aktuálního světa, začneme se hrabat v osobních dějinách a lovit v nich události, kdy nás osud přivedl ke šlápnutí do… řekněme do měkkého. Prostě začneme klasicky honit bychy. A protože jsme pánové již postarší a rozhodující zádrhely našich individuálních dějin se tedy většinou odehrály již před drahně lety, půjde o bychy prastaré neboli archeobychy.
Mé předpoklady se naplnily, už je to tady. Karel s dojatě vlahým okem archeobychuje, jakej byl ve fotbalovém dorostu supertalent, a kdyby mu tenkrát ve Vonoklasech neprokopli koleno, byl by určitě válel první ligu a samozřejmě i reprezenťák. Luboš má zase v zásobě hned duo osobních tragédií v podobě dvou parohatých manželství, do kterých on – člověk čistý a vysoce morální - zcela náhodně spadnul. Vzápětí Vladimír rozhořčeně žehrá na to, že nechtěl bejt takovej hajzl jako všichni ostatní podnikatelé, a jen proto zkrachoval. Robert se přidává k Jirkovi ve věci fatálně chybné volby profese: „Všichni spolužáci z peďáku se na to hned po škole chytře vykašlali, ale já trouba pitomej celej život za pár mizernejch čudlů učil haranty.“
Nechápu, proč Mezinárodní zdravotnická organizace už dávno nezařadila do svého seznamu chorob maskulinní bychózu. Přitom je to moribundus postihující prakticky celou samčí humánní populaci. Každej chlap má přece ve svém duchovním skladišti nejméně jednu událost, která kdyby bývala byla nebyla (a on za ni samozřejmě nemůže), tak mohl bejt dneska někde úplně jinde. Někde na vrcholku lidstva, světa, vesmíru.
Náš stolní archeobychový festival zuří na plný obrátky a mně po zádech tančí mráz hrůzy z toho, jaké jsme my chlapi chudinky. Proč nás život tak brzdí prostřednictvím pastí, ve kterých nevinně uvázneme a které změní naše rozlety orlů v přízemní hopkání vrabčáků. Sedí nás teď v hospůdce u stolu pod televizí pět vlastně nezajímavejch dědků, ale kdyby býval byl svět normální, tak tvoříme skupinku nositelů Nobelových cen, olympijských vítězů, miliardářů a sexsymbolů. Ale nejen my, u každého ze stolů by popíjela pivko a pojídala tlačenku s cibulí takováhle vybraná společnost. U všech stolů ve všech hospodách!
Říkám si, že to možná Pánbůh nebo příroda (laskavý čtenář nechť si sám vybere) takhle zařídil/zařídila úmyslně. Nechtěl/nechtěla, aby se po Zemi pohybovaly miliardy miliardářů, mistrů světa, nositelů Nobelovek, národních umělců, velkých vojevůdců, olympijských vítězů a sexsymbolů. Asi to nepovažoval/nepovažovala za vhodné. Tak nám samcům lidské populace alespoň seslal/seslala tuhle utěšitelskou psychohru „Chlape, zabychuj si!“. Konec konců, jak se říká na konci skvělýho filmu Světáci: „Není důležité, že se to nestalo, důležité je, že se to mohlo stát!“
