V tlučenském polesí pod horou Plešivec žil kdysi dávno poustevník Lipold. Nikdo nevěděl, odkud vlastně přišel. Nikdo neznal jeho minulost. Najednou se tam objevil a lidé, kteří náhodou zabloudili do těchto míst, si na něj jen těžko zvykali. Vladyka Jan Všebor, pán na Kamýku, když se tu zprávu dozvěděl, jen mávl rukou.
„Ten škodit nebude. A když, teprve potom budu konat.“
Lipold nechtěl být příliš daleko od lidí. Proto využil jedné hlubší prohlubeniny ve skále na svahu kopce nedaleko od hradu a k ní si z hrubě opracovaných kmenů přistavil skromný příbytek. Spáry mezi břevny utěsnil po tehdejším zvyku mechem a jílem. Lipoldovo obydlí bylo skutečně velice skromné. Poblíž vchodu si zřídil otevřené ohniště, ze kterého kouř unikal malým otvorem ve střeše. Malá lavice, jeden velký plochý kámen jako stůl, u stěny řada kamenů a na nich položené hrubě opracované břevno jako police. A na něm byl veškerý Lipoldův majetek. Pár kusů nádobí, nějaké šatstvo a vedle vědro na vodu. A také řada plátěných pytlíků s nejrůznějšími bylinami a sušenými houbami.
Lipoldova poustevna byla jen malý kousek od dnešní raně barokní kaple sv. Jana Křtitele. Za dob vladyky Jana Všebora Kamýckého stál na tomto místě o něco větší dvoulodní kostelík, který byl později pobořen při švédském vpádu.
Poustevník Lipold byl už starší člověk. Dlouhý šedý vous mu splýval až na prsa. A nikdo ho neviděl jinak oblečeného, než ve starém, proděravělém plášti, zakončeném velkou kápí, která zakrývala jeho už hodně prošedivělé vlasy. Za dlouhá léta, strávená v lesní samotě, se naučil rozumět přírodě a také využívat jejich darů. Sbíral houby, lesní plody a také nejrůznější byliny, které pak sušil před svým příbytkem.
Lidé však Lipolda příliš v oblibě neměli. Sedření prací na panském a na svých chudých políčkách, viděli v něm spíše člověka, který se práci vyhýbá a také člověka, který bůhví, co vlastně dříve provedl. A teď možná i utíká před spravedlností. A tak se jeho poustevně při cestě k lesní kapličce raději vyhnuli. Přesto se ve vsi našlo pár lidí, kteří při pohledu na Lipolda cítili spíše soucit, než zášť nebo odpor. Často tak přicházeli až k jeho skrovnému obydlí, aby si s ním promluvili a někdy i přinesli něco lepšího k jídlu, případně nádobí, či jednou dokonce i ovčí kůži. Na oplátku si pak od Lipolda odnášeli nejrůznější bylinky, kterými si léčili svoje neduhy. A také sušené houby. Nikdy se však Lipold nikomu nezmínil ani slovem o své minulosti. Vždy rozhovor otočil jiným směrem. Pro většinu lidí, kteří se občas přicházeli pomodlit ke kapli, byl Lipold stále cizákem a přivandrovalcem, kterého by bylo třeba z lesa raději vyhnat.
Až jedna událost myšlení lidí ve vsi dokázala změnit. V jedné chalupě pod hradem onemocnělo malé dítě. Jeho otec, zarytý Lipoldův odpůrce, se mohl jen se smutkem dívat, jak jeho Lidmila, děvče stejného jména jako hradní paní, trpí vysokými horečkami a pomalu chřadne. Neměl, kam by se mohl obrátit o pomoc. Mohl jen trpně čekat a obávat se toho nejhoršího. Jeho přítel a soused z vedlejšího stavení se už nemohl na trápení svého přítele dívat. Potají se vytratil z chalupy a zamířil k lesní kapli pod Plešivcem. Měl štěstí, že zastihl Lipolda v jeho obydlí. V krátkosti vylíčil lesnímu muži příběh nemocného děvčete a prosil ho, aby se pokusil dítě zachránit. Lipold se zamyslel. Bylo mu jasné, co ho čeká, kdyby dítě přeci jen zemřelo. Každý ve vsi by to přičetl právě jemu.
"Pojď už přeci, to dítě může i zemřít. Umíš přeci léčit nemoci," naléhal na Lipolda muž.
"Znám jen bylinky, ve kterých se ukrývá síla přírody. Nejsem žádný lékař."
"Pojď, alespoň se o to pokus. Jsi už ta poslední naděje."
Lipold se nakonec nechal přesvědčit. Posbíral své pytlíky s bylinami a vykročil s chalupníkem do vsi. Když přišli před domek s nemocným dítětem, vyšel její otec ven a zamračeně se na Lipolda obořil.
„Co tu chceš?“
Místo poustevníka mu však odpověděl jeho soused.
„Víš přeci, že umí léčit lidi. Zná nejrůznější bylinky. Nebo chceš nechat Lidmilu radši zemřít?“
„Pokusím se jí pomoci. S pomocí Boží,“ řekl jen krátce Lipold a pokřižoval se. Obrátil se a velký kříž udělal i čelem k domu.
„Budiž tedy. Pojď dál,“ povolil konečně otec dítěte.
Bylo zřejmé, že dítě trpí vysokou horečkou. Když Lipold položil svou dlaň dívce na čelo, cítil, jak je rozpálená.
„Nech svařit vodu,“ řekl tiše otci. „Dítě musí hodně pít. Snad jí moje byliny vyženou horkost z těla.“
Celou noc seděli oba, jak Lipold, tak i dívčin otec, vedle postýlky dívky. Odmítal cokoli k jídlu, jen se občas napil vody, kterou mu přinesla matka dívky. K ránu už dívka spala klidněji a její čelo nebylo tak horké. Lipold se znaveně zdvihl ze židle.
„Dávejte jí pít čaj z těchto bylinek. Dítě bude po něm klidně spát. A studené obklady. Sám Bůh jí snad pomůže uzdravit.“
A požehnal dítě křížem.
„Odpoledne zase přijdu,“ řekl. „Potřebuji ještě další byliny.“
Odpoledne se Lipold znovu objevil ve vsi. Rodina dívky stála u jejího lůžka a ta, sic ještě zesláblá, byla již schopna promluvit. Matka přikročila k poustevníkovi a chytla ho za ruku.
„Podívej se, už je vzhůru. To ty jsi udělal ten zázrak.“
Lipold se sedl k dívce.
„To není zázrak. To je síla přírody. Ta nám pomáhá. A Bůh, který je nad námi. Dítě však ještě není vyléčené. Je třeba, aby dál pila tyto odvary. Ty všechnu nečistotu a horkost z těla snad dostanou ven.“
Když Lipold přišel čtvrtý den do vsi, před chalupou stála ona nemocná dívka a vedle ní její otec i s matkou.
„Podívej, Lipolde,“ poprvé oslovil muž poustevníka jménem. „To je tvá zásluha. Jak se ti vlastně mohu odměnit?“
Lipold klesl před dívkou na kolena a v jeho očích se zaleskly slzy.
„Děkuji ti, pane Bože, že jsi ji uzdravil. Děkuji ti, já nehodný hříšník.“
Vstal a otočil se k rodině.
„Co byste mi dávali. Vždyť sami toho moc nemáte. Má odměna stojí tady přede mnou. Jsem rád, že jsem mohl vaší Lidmile pomoci. A někdy se u mne zastavte. Pro nové byliny.“
Přehodil si brašnu přes rameno.
„Pán Bůh s vámi.“
Dívka s rodiči se ještě chvíli dívali, jak Lipold pomalým krokem stoupá k lesu. Zpráva o uzdravení děvčete se záhy rozšířila do okolního kraje. Dostala se i na hrad, kam tuto zprávu přineslo jedno služebné děvče. Zvěst o uzdravení dívky zaujala i paní Lidmilu, manželku vladyky Jana Všebora natolik, že se rozhodla podívat se sama na obydlí toho zvláštního muže, žijícího osamoceně skromným životem poustevníka. Asi čtrnáct dní po uzdravení té nemocné dívky se paní Lidmila s dvěma sloužícími a za doprovodu otce té nemocné dívky vypravila na koni k lesní kapli, poblíž které poustevníkovo obydlí stálo. Už zdáli uviděli ležet před dveřmi kostelíka lidské tělo. Byl to Lipold. Jeho kápě se mu sesunula s hlavy a dlouhý šedivý vous byl rozevlátý větrem. Otevřené oči se upřeně dívaly do modrého nebe a jeho tvář se klidně usmívala.
Jan Všebor nechal Lipolda pohřbít hned vedle lesního kostelíka. Jen malý kousek od jeho skromného obydlí, ve kterém si možná odpykával svůj dřívější velký hřích. To už se dnes nikdo nedozví. Pokud tomu ale tak bylo, Lipold ho svým životem určitě vykoupil. A úsměv na jeho mrtvé tváři jen dokazoval jeho smíření s Bohem i lidmi. Malý lesní kostelík, ani Lipoldův hrob s prostým dřevěným křížem nepřežil vpád švédského vojska do Čech v roce 1640. Barokní šestibokou kapli, stojící na místě bývalého lesního kostelíka, nechala v roce 1660 vystavět Sylvie Kateřina, markraběnka bádenská, nová majitelka panství Lovosice - Kamýk. A skromnou Lipoldovu poustevnu během věků odvál neúprosný čas.
Hrad Kamýk
* * *
