Budu-li předvídavá, lze ještě počítat s nějakým kovidovým průserem, ale vše se přeci zvládne, pokud léto naplnilo naše nitro smysluplnými zážitky. V mém případě jedním ze zážitků byla především cesta na Island.
Abych se přiznala, stále ještě v sobě zážitky zpracovávám a vnitřně se smiřuji s tím, že jsem částečně podlehla nejen křiklavým kýčovitým záběrům v katalozích cestovních agentur, ale také úžasným fotkám našich známých, jedno, zda se jednalo o maloměšťácké vejtahy anebo o batůžkáře, kteří se anonymně přiživují dary nekontrolovaného prostranství tamní ostrovní majestátnosti. Tuto turistickou destinaci jsem tím sobě přecenila, očekávala jsem více.
Rozhodně však nelituji, že jsme s partnerem vycestovali, protože jsem získala svůj vlastní pohled, už bez vlivu reklamní podbízivé turistické masáže a bez vlivu některých našinců, kteří rádi šokují. Návštěvou tohoto ostrova jsem pochopila jeho magnetickou přitažlivost paralyzující vášnivé fotografy, geology nebo adrenalinové fanatiky, kteří pro zajímavý záběr klidně riskují pád do ledovcové štěrbiny, anebo horodravce, kteří vylezou i na neslezitelné, jen aby sami sebe vyděsili k smrti. Island, stále se rozpínající ostrov, je z pohledu slunečního světla a stínů, větru a deště (sněhu), tmy a aurory borealis (polární záře) v každém okamžiku jiný, nepolapitelný, proto možná mnohými tolik vyhledávaný ostrov.
Na naší cestě jsme mohli pohlédnout na ostrov z jihu, severu, západu a východu. Vždy byl jinak rozmanitý. Avšak shrnu-li dojmy, pak Island je téměř neosídlený, neúrodný, travnatý, kamenitý, lávovitý, plný říček, jezírek, vodopádů a sopečných kráterů (sopek vyhaslých, spících i činných), nudný rozsáhlými plochými údolími, úchvatný vyčnívajícími různotvarými mega horskými masivy vulkanického původu, které při slunečném osvitu umí zahrát krásně barevné árie, že se zastaví dech. Drnová architektura vás vtáhne do pohádek Trpaslíků, příběhů Trolů a nadpřirozena Elfů, včetně světa islandské pokory k matince Přírodě. Velryby pak svou mávající ploutví připomenou malost našeho fyzična a ledovcové splazy mizící pod hladinou Atlantiku ve větách plovoucích namodralých ker vykřikují varování před bezohledností lidského počínání s naší planetou. Na stromy moc nenatrefíte, ale snahou Islanďanů je zalesňovat, pokouší se proto vysazovat jehličnany, které uvidíte ponejvíce na východě ostrova.
Když na ostrově svítí slunce, je to pastva pro oči a i fotoaparát. Avšak na ostrově spíše prší a je po náladě, neboť není nic vidět, mraky či mlha se povalují i na chodnících. Hlavní město Reykjavík je bez ducha, dává do fóra jen pár dominant, kterým déšť opravdu na kráse nepřidá. To dešťová Praha, ta je koketnou manekýnou.
Ptáte se, co mi ještě tato cesta dala, s výjimkou toho, že mne celostně obohatila? Jednoznačně mi potvrdila jistotu, že místa k návštěvě na kuličce (Zemi) si mohu nechat jen doporučit, nadšená vyprávění o nich vyposlechnout, fotky a obrázky vnímat návodně a s rezervou. Levně nabytou iluzi zhmotnit tím, že na zvolená místa doletím, uvidím je, očuchám je, osahám je, něco na nich prožiji, abych zas a zas nabyla zjištění, že kdekoliv je krásně, místy dočasně z různých důvodů krásněji než doma, ale přes to všechno, že se ráda vracím do naší kotlinky, kde ihned po návratu s partnerem vyběhneme na nejbližší kopec anebo sedneme do hospůdky na dvě orosená pivečka, a šťastni koukáme jen tak, … v lásce, poklidu, bezpečí.
