V podstatě jsme se oba rozvedli proto, že jsme se poznali a chtěli být spolu. Nebylo to snadné, manžel měl dceru, já také a holky se moc nemusely.
Jeho dcera mi nikdy neodpustila, že jsem jí takzvaně vzala tátu. Když se obě holky sešly na chatě, nebylo to nic příjemného. Ale dospěly, osamostatnily se, zařídily si své životy a zdálo se mi, že se jejich vztah zlepšil - i když jsme se všichni pohromadě vídali málokdy.
Pro nás s manželem byla chata vším. Postupně jsme ji opravili a stalo se z ní krásné místo k celoročnímu bydlení. Většinou jsme tam bývali sami, sem tam jsme pozvali nějaké kamarády. Hned, když jsme šli do penze, jsme se tam nastěhovali. Vyměnili jsme byt v Ostravě za menší a většinu času jsme pobývali v Beskydech.
Manžel byl zvelebováním chaty jako posedlý. Založil tam užitkovou zahradu, krásné skalky, stříhal jehličnany do rozličných tvarů, všechno tam kvetlo, vonělo. Pořád něco kutil, vyřezával totemy, až jsem si z něho dělala legraci, že naše chata je jeden velký kýč. V penzi tam vše dovedl k naprosté dokonalosti.
Na jaře roku 2019 zemřel. Měl nádor, ale přišli jsme na to pozdě. Aspoň se dlouho netrápil.
Strávila jsem pak na chatě sama celé léto, podzim, zimu. Občas tam za mnou přijela kamarádka, jednou dcera, ale jinak jsem se tam vzpamatovávala úplně sama.
Nedávno se ozvala manželova dcera. Ptala se, jestli vím, že má na chatu nárok. Samozřejmě, že to vím, už před časem proběhlo dědické řízení. Tehdy řekla, že o chatu momentálně nemá zájem, ať na ni jezdím dál a že se časem domluvíme. Nyní řekla, že ji chce co nejdříve prodat. Já trvala na tom, že ji vyplatím.
Když jsem se přišla informovat do banky, ve které mám účet, řekli, že mi tak velkou sumu nepůjčí, že nesplňuji podmínky. Jinými slovy, že jsem stará. Půjčili by mi, kdybych chatu bance zastavila. Z toho mám strach. Dcera na tom není tak finančně dobře, aby mi mohla půjčit. Také mi doporučuje, abych chatu prodala a rozdělila se s Václavovou dcerou. Já vím, že z praktického hlediska by to bylo nejjednodušší.
Ale já nemůžu prodat místo, na kterém se tolik nadřel, které tak miloval. Nedovedu si představit, že tam třeba někdo porazí nějaký strom, se kterým si Václav dával tolik práce. Že to koupí někdo, komu se nebudou líbit jeho skalky, jeho totemy, koupelna s kachličkami s obrázky kopretinek, které složitě sháněl, protože věděl, že mám kopretiny ráda. Mně ho tam připomíná každý kus dřeva, každý kámen, každá rostlina.
Vím, že když chatu prodám, ulehčím si život. Ale budu se trápit. Budu sedět celé dny v našem malém panelákovém bytě a utrápím se.
Vím, že když chatu neprodám, nějak se mi podaří si někde půjčit na vyplacení Václavovy dcery, budu se taky trápit. Budu žít v nejistotě, zda vše splatím. Ještě si k penzi přivydělávám, ale když to poctivě propočtu, je to tak velká částka, že ji splatit schopna nebudu a přece nemůžu odejít ze světa s dluhy. Jen by to odnesla má dcera, která by pak chatu beztak prodala, aby dluhy po mě umořila.
Vím, že se chaty musím zbavit, ale je to pro mě totéž, jako bych prožívala smrt mého muže podruhé. Přišla jsem o něj a teď přijdu i o naše nemilejší místo.
Blanka (psáno v 71 letech pro neziskový portál vdovyvdovam.cz)
