Když jsem já šel tou Putimskou branou,
dívali se esenbáci za mnou
a volali kulaku,
co to neseš v ruksaku.
Esenbáci, pročpak mě voláte,
proč mě volně šmelit nenecháte,
my ti jdeme povědět,
že to musíš odsedět.
Takové a podobné jiné zhovadilosti nás učila ve druhé třídě jedna mladá učitelka. Když se na její fotku při společném focení třídy před naší školou dnes podívám, tak to určitě nebyla asi žena přímo z fakulty, ale zabraná do režimu byla tedy hodně. Trochu problém nastal, když při návštěvě školního inspektora vyvolala učitelka Evičku Popkovou, která měla moc pěkný hlas a vůbec to byla moc pěkná holka, aby zazpívala píseň, „Když jsem já šel tou Putimskou branou.“ Evička se nadechla a začala
Když jsem já šel tou Putimskou branou,
dívali se esenbáci za mnou -
Učitelka trochu zrudla, Evičku napomenula a inspektor to myslím, tenkrát ani nekomentoval. Inu, taková byla doba.
Paradoxem byla určitě skutečnost, že Evička Popková byla dcerou drobného nelahozevského podnikatele, který měl před válkou na druhé straně obce malou fabričku na kancelářské potřeby. Dodnes stojí na mém pracovním stole unikátní sešívačka, už notně rezavá, ale stále plně funkční, na velké sponky, a na ní, krom patentovaného čísla 3101, je charakteristické logo fy. Popek, s dvěma obrácenými trojúhelníky a názvem firmy. Evička ovšem příliš nerespektovala ošklivou kapitalistickou minulost svého otce a neobyčejně hrdě zazpívala tu zparodovanou píseň. Ona byla vůbec silně dominantní dítě. Když byla poprvé usazena vedle mne do první lavice, dostal jsem od ní pusu na tvář a prohlásila, že jsem od teď její kavalír. Nevím, kde to vzala, protože v druhé třídě asi nečetla prvorepublikové romány pochybné kvality, ale spíš leporela se zvířátky. To, že jsem její kavalír, dala rázně najevo při jednom mém sporu se spolužákem, když vystartovala z lavice a dala mu pěstí do brady. Bylo to velmi originální dítě.
*
Ale čas plynul a i myšlení dítěte se vyvíjí. Čím dál, tím víc jsem byl ovlivněn otcem a svým vnímáním stávající reality. A také spoustou knih, které jsem v té době přečetl. Občas jsem byl svědkem i vášnivých hádek otce s jeho třebenickou sestrou, která byla až do své smrti nesmírně přesvědčenou, ortodoxní komunistkou. Dokonce jsem se do jejich debat občas i zapojoval, za což jsem sklidil od otce pochvalu. Teta mi sice říkala, že z těch blbých názorů vyrostu, ale neměla pravdu. Nevyrostl jsem z toho. Pro mne je daleko důležitější normální způsob logického uvažování, bez křivení své kůry mozkové dogmaty, ať už politickými, nebo i náboženskými. S tím také souvisí i mé vyloučení z tehdy již nepovinného náboženství. Při výuce jsme totiž s ostatními kluky dělali v kostele takový binec, že jsme starému faráři pokaždé výuku zbourali. Vyloučených nás bylo ostatně daleko víc. A hlavně, byli to samí kluci. Holky byly hodnější a uvědomělejší.
Když už jsem se dotkl otázky náboženství, musím ještě poznamenat, že otec někdy ve třicátých letech demonstrativně vystoupil z církve, protože odmítal věřit tomu, co mu nikdo nemohl dokázat. Pro něj to bylo zcela nepřijatelné dogma. Tato událost zcela charakterizuje jeho postoje, které až do své smrti nemusel měnit. Hodně jsem toho po něm zdědil.
