Móda, jak jsme ji, my dívky, znaly
Ilustrační foto: Ingimage

Móda, jak jsme ji, my dívky, znaly

15. 10. 2021

V době mého mládí a dospívání se móda moc neřešila. Vyrostli jsme všichni v teplákových soupravách, které se nosily i do školy. V zimě byly teplé, bavlněné, dole na gumu.

Nosily se na nich i pionýrské šátky, což bylo obzvlášť sexy. V létě je vystřídala letní varianta. Tepláky byly zúžené, dole na gumu a říkalo se jim „šponky“.

Když jsme pak my dívky dorůstaly, spoléhalo se často na domácí výtvory. Maminka ráda a krásně pletla, ale byla jsem trochu nevděčné stvoření. Například krásné přízové svetříky, jeden modrý a druhý růžový, které by se daly nosit i teď, jsem odmítala nosit. Až později jsem mamce prozradila, že to bylo kvůli tomu, že mi v něm vynikly mé přednosti, za což jsem se tenkrát velice styděla. Byla jsem drobounké stvoření a o to víc jsem upoutávala pozornost chlapců. Strašně jsem se styděla. Bylo mi tenkrát asi třináct let. Svetříky skončily u mé sestřenky Alenky v Českém Krumlově, která v nich dělala velkou parádu. Některé svetříky jsem se snažila „upravovat“. Různě jsem je párala, střihala rukávy, ale výsledkem bylo to, že byly na vyhození.

Takto jsem například „upravila“ i  mamčin svatební kabát v barvě velbloudí srsti. Byl krásný a maminka v něm byla úžasná, protože byla štíhlá a měla také tak štíhlé krásné nohy ve špičatých střevíčkách. Já ho ovšem našla ve skříni a ustřihla v domnění, že si z něj vytvořím nějaké sáčko. Nebylo to k ničemu. Ještě dnes je mi líto maminky, která tyto mé snahy mlčky snášela. Jeden pokus se ovšem podařil, ale bylo to jen zásluhou mé tety, která vlněný tmavomodrý krulový (vlna) kabát přetvořila na kostým, který jsem ráda a dlouho nosila. Byl jako z francouzského salónu a k mému blond mikádu se tenkrát náramně hodil.  Právě teta Vlasta, která byla vyučená krejčová, nám na své „Pfaffce“ osvěžovala náš šatník. Ale, bohužel, měla málo času, protože pracovala na poli a pak v malém hospodářství, což jí zabralo celý den. 

HUBERTUS

V konfekci se tenkrát kupovaly převážně jen nějaké kabáty, které byly ovšem poplatné módě, a která byla společná a jednotná pro celý národ. Nosily se tenkrát třeba tzv. „Hubertusy“, zelené vlněné kabáty, jejichž barvu jsem ocenila a oceňuji až nyní, kdy chodím do přírody a na zahradu. Za Hubertus jsem se tenkrát docela styděla, takže jsem se jej pokoušela ozvláštnit různými vylepšeními. Pamatuji si, že jsem si kreslila tyto návrhy na papír. Byla to například bílá kožešinka kolem krku, velké knoflíky, a tak podobně. Ale stejně to byl pořád jen „Huberťák“.

ŠUSŤÁK

Na jaře frčely v době kolem mých patnácti let  tzv. „šusťáky“. To byl ovšem velký hit! Někteří šťastlivci, kteří měli „bony“, jej měli z Tuzexu, což se stávalo terčem nelíčené závisti. Takový krásný červený šusťák měla naše spolužačka Anežka v osmé třídě. Anežka se objevovala ve škole, když končila štace cirkusu, kde vystupovala. Byla to něžná blondýnka s dlouhými vlasy a dívali jsme se na ni všichni jako na zjevení.

My „plebejci“ jsme ovšem měli nárok pouze na tzv. „mačkané šusťáky“, které byly vyrobené po domácku. Ale stejně jsme je měly (my děvčata) rády. Já měla modrý. Obrovská radost nastala, když mi maminka jednoho dne přinesla z práce (kde se provádělo oceňování věcí z dovozu) balíček a v něm byl olivově zelený „pravý“ italský šusťák. Ovšem, když jsem si ho zkusila, bylo po radosti. Kabát měl pánský střih, to znamená, že byl na zadním díle uprostřed sešitý. A v tomto případě z různě velkých půlek. Jeden rukáv kratší, druhý delší. Pravá půlka kratší, levá delší, a tak podobně. Vypadala jsem v něm jako postižený jedinec. Byla jsem z toho hodně smutná, ale mamka přistoupila k dílu, takže jsem zakrátko mohla v tomto modelu hrdě vykročit mezi ostatní.

PANÍ KRČMÁŘOVÁ

Byla to naše „dvorní“ švadlena, ve věku mé maminky. Bydlela v malém přízemním domečku u hřiště Lokotky, což bylo z Pěťáku, kde jsme bydleli,  asi dvacet minut chůze. Měli tam kuchyň s oknem na sever, pod ním šicí stroj. Byla tam zima a tma. V zimě její manžel (železničář, stále mlčenlivý a zachmuřený) zatopil v miniaturních kamínkách, což ale nebylo téměř znát. Prý byl za války zavalený, začal koktat a mělo to pro něj tyto neblahé následky. Občas se utrhl i na paní Krčmářovou, ale ta na to byla zvyklá, takže většinou nijak nereagovala a mávla rukou. Dělat tenkrát švadlenu byla ovšem poměrně konspirativní záležitost. Bylo to považováno za nezdaněný „příjem“ (přičemž ceny od ušití se pohybovaly od 30,- Kč, například halenky, do 100,- Kč, za složitější kusy). Bylo to hodně dobrodružné. Chodily jsme s mamkou na zkoušky v podvečer, aby nás vidělo co nejmíň lidí z okolí a eliminovala se tak možnost udání ze závisti.  Já se připlížila ke vchodu, zazvonila, paní Krčmářová se opatrně rozhlédla kolem a dala pokyn mé mamince, která vykročila zpoza rohu. A byly jsme šťastně na místě. Paní Krčmářová byla vysoká sokolka, denně cvičila, aby se mezi šitím protáhla. Ukazovala nám, jak se umí s nataženýma nohama opřít dlaněmi o zem. Měla krásnou bílou, hladkou pleť a husté vlasy vzadu stažené do drdolu. Byla hezká. Řekly jsme jí svůj záměr, nastalo měření a zapisování našich rozměrů fialovou, občas nasliněnou tužkou do malého notýsku. Paní Krčmářová byla prozíravá. Všechny švy našich modelů měly tenkrát z každé strany téměř sedm centimetrů navíc, prý, kdybychom se spravily a dole rovněž, kdybychom snad vyrostly. To ovšem nehrozilo.  Byly jsme s maminkou drobné postavy, která se s věkem téměř neměnila, což byla celý život naše výhoda. Jednou jsme jí spolu přinesly do kuchyně takový okrový koberec, který si mamka přivezla z Prahy, ale měl už něco za sebou. Byl ale ještě hezký a docela velký. . Bylo jí líto, že je jí tam při práci zima na nohy.

CO DODAT?

Vím, že dnešní mladí by tuto dobu, co se týká módy, nepochopili. Nepochopili by například, že mé první opravdové rifle jsem měla až po maturitě a až jsem si na ně vydělala. Ale naopak jsme si potom mohli navzdory bídným platům dovolit šít v nejlepším salónu ve městě u pana Bláhy, což by vynikající krejčí. Sídlil na Lanovce. Vzpomínám například na hnědé, úzké kostkované kalhoty s krátkým sedem, které jsem měla v Tatrách na rekreaci, pak tmavomodré „zvonáče“, úžasný fialový vlněný projmutý kabát z látky, kterou jsem si koupila v obchodě s látkami u věže. ˇVodila jsem tam i svého chlapce a pozdějšího manžela Pepu, kterému také ušil pár kalhot a nakonec nám oběma i svatební šaty. Pepův oblek z krásné tmavošedé látky s jemným proužkem a mně bílé dlouhé šaty se stříbrnými nitkami z jemné vlny (měli jsme svatbu 4. prosince), byla zima. Na límci byly zdobené podlouhlými korálky, do pasu měly našité bílé potažené knoflíky ze stejné látky zapnuté na poutka. Byly krásné. Slušelo nám myslím tenkrát všechno, byli jsme štíhlí, mladí, veselí, chodili jsme tančit, do divadla, do kaváren, hodně do přírody, sportovali jsme, smáli se a bavili.  Mně tenkrát nic nechybělo, měla jsem spoustu kamarádů a kamarádek, byla jsem šťastná.

 

móda vzpomínky
Hodnocení:
(5 b. / 16 h.)

Pro hodnocení se musíte přihlásit

DISKUZE
Děkujeme za váš příspěvek do diskuse. Upozorňujeme, že redakce si vyhrazuje právo vyřadit diskusní příspěvky, které jsou v rozporu s platnými zákony a které podněcující k násilí a nenávisti ke konkrétním lidem či skupinám obyvatelstva. Smazány budou rovněž příspěvky obsahující jakékoliv vulgarismy.
Hana Řezáčová
Když jsem chodila do školy já, tak tepláky se nenosily, ani pionýrské šátky ( jen při slavnostních příležitostech). Nosily se svetry, sukně, kalhoty, zpočátku takové ty děsné hnědé punčocháče, později krepsilonové barevné, ty byly pěkné ... Dost se pletlo, šilo, přešívalo - měla jsem např. kabát z tatínkova kabátu, látku obrátila švadlena naruby, také jsem měla tzv. plyšák ... Paní Soňa píše o tanečních a botách atlaskách, to neznám, měla jsem bílé páskové a k bleděmodrým šatům boty bleděmodré (asi nějaký zázrak, myslím si, že dnes bych bleděmodré boty nedostala) ... Oblečení se muselo trochu shánět, ale někdy se pěkné věci zadařily ... Teď je plno obchodů, hromady zboží, vozí se z kdejaké Tramtárie - no a všichni nosí trika, džíny, bundy ...
Soňa Prachfeldová
Mnoho zážitků nás starší spojuje a bylo to přese všechny nedostatky šťastné a bezstarostné mládí. Maminka byla úžasná švadlena, takže si mě oblékala jako princezničku, přešívala, pletla, háčkovala. Tepláky se nepamatuji, že bychom do školy nosily jako děti. Spíše byla nouze o galoše bílé, o riflích nemluvě, nosila jsem tzv. kaliopky a prý zase přicházejí do módy. V tanečních jsme měly dívky hromadně boty atlasky a jak jsme v nich vytáčely. Mládí je krásné, nehledě na dobu, ve které se odehrává a plyne.
Eva Mužíková
Ve svém článku na profilu z roku 2014 : Vzpomínky na zimu našeho mládí ", trápení s těmito tepláky popisuji. Kdo má zájem, nahlédněte, zavzpomínejte si se mnou..
Eva Mužíková
Paní Marie, krásně jsem si s Vámi zavzpomínala. Moje maminka, ani nikdo z blízkých šít neuměli. Nosila jsem oblečení po starší sestře. Na tepláky dole na gumu, které se v zimě obalily spoustou sněhu nezapomenu. Vzpomínám si, jak jsem asi ve třinácti letech trpěla, když jsem musela nosit do školy takové špičaté boty- pérka. / kombinace kůže a látky, zapínání na pérko/ Byly asi o tři čísla větší, měla jsem hubené nohy v řádkových punčocháčích. Hrozně jsem se styděla...Dnes o tom vyprávím své vnučce, je to pro ní trochu nepochopitelné..
Margita Melegova
Sit mne naucila znama kdyz jsem si koupila sici stroj, fotek kde jsem ve vlastne sitem obleceni mam hodne, bavilo mne to, ale dnes uz se sitim nekamaradim, mam problem zkratit si koupene kalhoty.
Marie Měchurová
Ráda jsem si zavzpomínala na módu našeho mládí. Měla jsem výhodu, že jsem v deváté třídě chodila do kurzu šití. Potom jsem si dokázala podle časopisu Burda zhotovit "módní" kousky. I plést jsem se naučila. Na fotkách z mládí nám to s kamarádkama docela sluší.
Alena Vávrová
Mám podobné vzpomínky. Maminka byla švadlena, ale šila "o dílo" pro komunál, a tak jsme se, tři sestry. velice záhy naučily šít a přešívat. Jen do těch tanečních nám maminka jedny šaty ušila, nebo přešila, dědily jsme i po sestřenici. Šila jsem pak i na děti a první vnoučata, ale na sebe už ne. Největší majstrštyk byly svatební šaty pro dceru. Ale to ještě žila moje maminka, tak na ně nastříhala podle Burdy.
ivana kosťunová
Ano, tak to bylo, měla jsem to podobné. O tom, jak jsem přešila na sebe kalhotový kostým po dědečkovi, jsem už psala v článku "Kalhotový kostým", ale znala jsem i jiné vychytávky. Jednu dobu nebyly k dostání v pracovních oděvech tzv. "doktorské kalhoty", protože jsme je kupovaly a barvily různými barvami značky Duha, a vznikaly tak pěkné barevné letní kalhoty. Nebo jsem si na pletacím stroji upletla pěkné plesové šaty olemované smyčkami z pletací příze, které vypadaly jako kožešinka. Měly velký úspěch a byly opravdu moc pěkné až do prvního vyprání, kdy s srazily takovým způsobem, že už jsem se do nich nenavlékla. :)) Ale byly jsme vynalézavé a nebály jsme se improvizovat.
Jitka Caklová
Mám fotografie z hromadného školního focení 1.-5. třída 1953 -1960. Na to že jsme na ten den měli přijít "lépe" oblečení, tak polovina třídy je v teplákových soupravách, včetně mě a mých dvou bratrů o rok a dva roky starší. Nerada na ta léta vzpomínám a o to víc si dnes hezké oblečení užívám :-)
Jitka Hašková
V teplákách jsme v mém dětství a mládí nechodily do školy, nejvýše na "Žídák" hrát vybíjenou. Jinam jsme chodily normálně oblečené. Do školy jsem začala chodit v r.1950.

Zpět na homepage Zpět na článek

Nejste registrován/a? Zaregistrujte se zde.

Po přihlášení (registraci) uvidíte na tomto místě přehled Vašich aktivit na portále i60.cz, a to:

  • Váš nejnovější článek
  • Nejnovější komentáře k vašim článkům
  • Nové vzkazy od přátel
  • Nové žádosti o přátelství
Přihlásit se

JSTE TU POPRVÉ?
Přečtěte si, co všechno
portál i60 nabízí
.

Aktuální soutěže
Kvíz i60 - 46. týden

Co se děje na podzim v přírodě? Tak právě o tom je vědomostní kvíz tohoto týdne. Kolik tentokrát získáte bodů?