Čas zoufalství a beznaděje. Rodiny si neumí poradit s péčí o starého člověka
Ilustrační foto: Ingimage

Čas zoufalství a beznaděje. Rodiny si neumí poradit s péčí o starého člověka

21. 10. 2021

Téměř čtvrtina Čechů o někoho doma pečuje, převážně o staré rodiče. Každý druhý má problém udržet si přitom zaměstnání. Mnozí jsou vyčerpaní. I kdyby však chtěli příbuzného umístit do vhodného zařízení, nemají šanci. Na místa v domovech seniorů se čeká i několik let. A situace se zhoršuje.

Jednašedesátiletá Alena se nedávno rozplakala v kanceláři jednoho ze středočeských domovů seniorů. Více než dva roky doma pečuje o mámu, která nechodí a výrazně se zhoršuje i její schopnost komunikovat. Alena se v poslední době cítí tak vyčerpaná, že se občas z pocitu beznaděje rozpláče. „Nevím, co mám dělat. Mám přihlášky v několika domovech pro seniory, ale není místo. Celé noci nespím, v práci pak nestojím za nic. Vím, že šéfová se mnou není spokojená, ale já to tam přece musím do penze nějak vydržet. Jenže maminka ze spaní křičí, vstávám k ní několikrát za noc, není už ani trochu soběstačná, dělám kolem ní úplně vše. Můj manžel je už v penzi. Má srdeční vadu, takže by potřeboval klid, místo toho se mnou mámu tahá po bytě, zvedá ji, když jí děláme hygienu. Dříve jsme ji nechávali na pár hodin samotnou doma, teď nemůžeme, několikrát jsme ji našli u postele na zemi. V pečovatelské službě nám rezervovali speciální polohovací lůžko, u kterého se dá zvednou zábrana proti pádu, ale zatím na něj čekáme,“ vypráví. Pracuje jako účetní a má strach, že kvůli svému vyčerpání a nervozitě udělá v práci chybu. Vypráví a v očích má slzy. „Jsem nemožná. Stydím se, že to nezvládám. Jsem k ničemu, když se ani nedovedu postarat o maminku,“ říká.

V Česku je nyní v domovech pro seniory a domovech se zvláštním režimem, které jsou určené například pro lidi trpící demencí, okolo šedesáti tisíc lůžek. Na místa v nich se čeká i několik let. Přesná pravidla, co člověk musí udělat, aby se dostal do domova pro seniory co nejdříve, neexistují. Přesněji, existují, ale jednotlivá města je mají různě upraveny a zpravidla o umístění rozhodují takzvané ubytovací komise v jednotlivých zařízeních, které prověřují, zda zájemci splňují potřebná kritéria. „Neexistuje něco jako nárok na okamžité přijetí. Zákon sám o sobě nikomu negarantuje okamžitou dostupnost služby,“ uvedl mluvčí ministerstva práce a sociálních věcí Jan Nováček. Odborníci přirovnávají situaci například k tomu, když člověk čeká v nemocnici na neakutní operaci. Někde čeká déle, někde kratší dobu. Podobně je hodnocen nárok na pobyt v domově seniorů – nejde o akutní život ohrožující stav.

Změny jsou velké

Dříve bylo běžné, že si lidé podávali přihlášky do domovů seniorů ještě ve věku, kdy byli zdraví a soběstační. Několik let počkali a když se uvolnilo místo, nastěhovali se nebo oznámili, že chtějí čekat dál. V domovech seniorů tak pobývala řada čilých lidí, kteří se účastnili různých společenských a sportovních akcí. Situace se výrazně změnila. Nyní prakticky nemá šanci dostat se do domova seniorů člověk, který nepobírá příspěvek na péči třetího nebo čtvrtého stupně. Tedy člověk velmi nemocný, zcela čí víceméně odkázán na péči druhých.

Domovy pro seniory se tak výrazně mění. Typickým příkladem je například ostravský domov pro seniory Kamenec. Někteří jeho klienti ještě vzpomínají, jak do něj přišli v době, kdy byli zcela schopni se o sebe postarat. Byl to víceméně penzion, ve kterém klienti čerpali jen některé služby, jezdili na výlety, účastnili se společenských akcí. Nyní v něm takových lidí značně ubylo. Ti původní zemřeli nebo zestárli tak, že jsou odkázáni na péči personálu a ti, kteří tam nově přicházejí, jsou na pomoc odkázáni zcela. „Ta změna je velká. Nyní se sem dostávají většinou lidé těžce nemocní. Neznamená to ale, že by byli osamělí, většinou mají příbuzné nebo sousedy či známé, kteří se o ně zajímají. Jen už jejich rodiny nebyly schopny dál zabezpečovat péči o ně,“ říká Jarmila Holášková, která v domově Kamenec vede sociální úsek. „Většinou se sem dostávají lidé, jejichž rodiny došly k závěru, že se už o ně opravdu nejsou schopny postarat. Pobírají příspěvky na péči třetího a čtvrtého stupně a každý, kdo má v tomto směru nějakou zkušenost, ví, že potřeby těchto lidí opravdu není jednoduché zabezpečit,“ potvrzuje Juraj Chomič, ředitel domova Kamenec.

Příspěvek třetího, ideálně čtvrtého stupně, potvrzení lékaře o tom, že je pro zájemce domov seniorů nezbytný, ideálně absence příbuzného v blízkém okolí. To jsou jedny z mnoha kritérií, které domovy seniorů při přijímání klientů berou v potaz.

Pobyt v nich přitom není levná záležitost, a to mluvíme o těch, které spravují obce a města, nikoli o těch soukromých, který nyní vzniká řada, ale přesto nejsou schopné zájem uspokojit.

Vyhláška stanoví, že člověk může za pobyt v domově seniorů platit denně nejvýš dvě stě deset korun a za stravu sto sedmdesát korun. To znamená, že měsíc v domově přijde na jedenáct tisíc, když jde o samostatný pokoj, bývá to víc. Seniorovi musí zůstat určitá částka, takže mnohým přispívají děti, vnuci, příbuzní. K tomu si domovy seniorů inkasují příspěvky na péči, které do té doby stát posílal přímo dotyčným seniorům.

A přišla úleva

„Když jsem dostala po dvou letech zprávu, že tátu přijmou do domova seniorů, bylo to obrovské ulehčení. Možná si teď někdo bude myslet, že jsem nevděčná, sobecká, ale poslední rok byl utrpení pro nás oba,“ vypráví třiašedesátiletá Helena. Když otec ovdověl, zhoršila se mu cukrovka tak výrazně, že mu byla amputována noha. Jeho psychický stav se poté výrazně zhoršil. „Nekomunikoval, nejedl, několikrát upadl. V nemocnici ho vždy zachránili a my ho odvezli domů. A tak pořád dokola. V poslední době jsem za ním jezdila každý den ráno a večer přes celou Prahou. Táta byl protivný, divný, ale jednou mě chytil za ruku a řekl, že nechce, abych si kvůli němu zničila zbytek života. Tehdy jsem plakala. Sám navrhl, že by chtěl do domova seniorů. Jenže mě nenapadlo, že to bude tak dlouhý a náročný proces. Dala jsem přihlášky do několika, nabízela jsem i sponzorské dary, ale místo stále nebylo. Když se uvolnilo, táta už byl na tom tak špatně, že tam po třech měsících v době covidu zemřel,“ popisuje Helena.

Mnoho rodin využívá při péči o seniory různé terénní služby. Některým vyhovuje, když k nim domů chodí pečovatelé, jiní tvrdí, že pro péči pro  těžké případy taková pomoc není dostatečná.

Demografové mají jasno – v roce 2050 bude žít v Česku přes tři miliony lidí ve věku nad šedesát pět let. Poradenská společnost EY udělala prognózu pro Asociaci poskytovatelů sociálních služeb, z níž vyplývá, že do té doby by mělo vzniknout téměř třicet tisíc nových lůžek v domovech pro seniory a podobných pobytových zařízeních.

Souběžně s nimi vznikají projekty, které jsou komunitním bydlením pro seniory, kteří zatím nejsou odkázáni na pomoc druhých, ale zdravotní stav jim už neumožňuje bydlet tak, jako dříve. Například žili v domech bez výtahů, nedostali se v koupelně do vany a podobně. To jsou však lidé, kteří ještě nejsou odkázáni na celodenní péči, takže takoví nyní prakticky nemají šanci se do klasických domovů seniorů dostat. Ty se stávají místem záchrany pro opravdu nemocné a bezmocné. 

Z nejrůznějších průzkumů vyplývá, že většina lidí by chtěla stáří a poslední dny života prožít doma. Přesto jsou pořadníky do domovů seniorů plné. Paradoxně se do nich často chtějí uchýlit i ti, kteří dříve říkali, že by do nich nikdy nešli. Když síly odcházejí, mnoho lidí své uvažování přehodnotí. Velmi často je v domovech pro seniory slyšet: „Nechtěli jsme být rodině na obtíž, viděli jsme, jak je dcera z péče vyřízená, zjistili jsme, že tady je nám lépe.“

Jedním z největších mýtů je, že domovy seniorů jsou jakási odkladiště starých lidí, o které nikdo nemá zájem. Jistě, jsou v nich takové případy. Ale vesměs za jejich klienty příbuzní chodí a nezřídka si v nich klienti najdou mezi ostatními obyvateli i nové známé, takže se přestanou cítit osaměle. A rodinám se uleví. Ovšem souběžně přibývá případů, kdy právě lidé, kteří se dlouhodobě starali o starého nemocného příbuzného, vážně onemocní. Podepíší se na nich roky stresu a vypětí, kdy se pokoušeli skloubit domácí péči se svým zaměstnáním.

„Byla jsem tak vyřízená, že když táta v domově zemřel, ptala jsem se tam v kanceláři, jestli si tam rovnou nemůžu dát přihlášku pro sebe, že bych byla na čekací listině. Smáli se a říkali, že tak už to teď nechodí, že teď přijímají jen akutní případy,“ podotýká třiašedesátiletá paní Helena.

 

Scarlett Wilková pro i60

 

 

 

 

 

 

domácí péče domov pro seniory stárnutí
Autor: Redakce
Hodnocení:
(4.8 b. / 18 h.)

Pro hodnocení se musíte přihlásit

DISKUZE
Děkujeme za váš příspěvek do diskuse. Upozorňujeme, že redakce si vyhrazuje právo vyřadit diskusní příspěvky, které jsou v rozporu s platnými zákony a které podněcující k násilí a nenávisti ke konkrétním lidem či skupinám obyvatelstva. Smazány budou rovněž příspěvky obsahující jakékoliv vulgarismy.
Dana Divišová
Starost o rodiče a prarodiče je velice komplikovaná záležitost. Kdo nezažil, nemůže posoudit. Ono se to lehce řekne, ale zkusil někdo přebalit ležícího člověka? Ani v LDN to nedělá jedna sestra. Vy ho totiž nezvednete, pokud on nepomůže....A neustále pročůraná postel, protože nejste dost rychlí..měli jsme štěstí, že nám po roce vyšlo umístění mé tchýně s demencí v DD.. péče příkladná, babičku nakrmili, přebalili, jezdila jsem dvakrát týdně na návštěvu, opravdu tam měla všechno...ale vím, že to takto není všude. Bylo to státní zařízení. V soukromém jsem viděla suchou housku s čajem, kde pokud nejsou příbuzní, tak člověk umře asi hlady. Další komplikací může být, že děti jsou víc nemocní, než jejich rodiče, někdy je ani nepřežijí. Taky se stává , že i ti téměř nemohoucí prostě k vám nechtějí, chtějí být ve svém domově a tam umřít. 7 let jsem jezdila právě z tohoto důvodu za mým starým ovdovělým tátou. Nakonec jsem byla ráda, protože s ním by mi asi doma ztroskotalo manželství. Vztahy jsou opravdu někdy komplikované a je potřeba zapomenout na vše zlé (dle Jitky stíny minulosti), někdy si rodiče za to, že se o ně děti nestarají mohou prostě sami.
Marie Hrádková
Dobrý den, když byla Petra Procházková provdána za Afghánce a žila tam, někdo místní jí řekl: Vy jste zvláštní lidi, své staré rodiče dáváte a domovů pro seniory a psy si berete do postele.
Jaroslava Honlová
Onemocněl tatínek, rozhodla jsem se starat se o něho. Milovala jsem ho a vážila. Před Babišem vláda mi určili 2tisíce. Řekla jsem na úřadě, že z toho nevyžijeme. Že jim tatínka přivezu, oni ho nakrmí, promluví, přebalí, já půjdu do práce / když nemohl být sám/. Pak si ho převezmu. Řekli o domově důchodců. Odpověděla jsem, že mi tatínek řekl, že at ho radějí zbavím života, tam nepůjde. Požádala jsem o papír, že mi nepomůžou, že nechci být tahána po policii a soudech, kdyby se něco stalo. Otec byl přímý, dobrosrdečný, chytrý člověk, procestoval celý svět. Paní odešla, za čas se vrátila, přidali. Tatínek byl ležící na posteli. Před smrtí mi řekl, že at mu odpustím, že jsem se kvůli němu vrátila, že mi zkazil život. Ne, byl to můj jediný český chlap, kterého jsem milovala - zlatý táta. Nikdy bych toho nelitovala.
Jitka Caklová
Musím ještě podotknout, že někdy i sobeckost rodiče dokáže situaci zkomplikovat, ale to jsou zase jiné příběhy.
Jitka Caklová
Vůbec nevadí zda je jeden z jižních Čech a druhý ze severních. Důležité je, aby alespoň v jedné rodině, "nepřekážel", nebyl na obtíž. Chudoba, či bohatství, nebo-li standard či nadstandard v tomto smyslu bohužel hraje roli. Zářným příkladem ohledně tohoto "problému" je film z roku 1981 Pozor vizita. Už před čtyřiceti lety to byl problém a jak vidno, je čím dál větší.
Olga Škopánová
Pane Vrba když se dva potkají na sudiích v Praze a jeden je z jižních Čech a druhý ze severních tak pokud chtějí uzavřít manželství tak jeden nutně musí své rodiče opustit. Už v Bibli je psáno i přilne muž k manželce své a opustí rodinu svou.
Martin Vrba
Paní Skopalová, moje sestra odjela do USA v době, kdy už v Praze jezdily ruské tanky. V té krátké uvolněné době „Pražského jara“ si vyjednal a dostala se na postgraduální studium na Harwardovu univerzitu (jako první Češka) a v té době nám bylo skoro jasno, že ji už neuvidíme, otec se roku 1989 a našeho setkání již nedožil. Nikoho z rodiny nás za ní v době okupace nepustili, tedy vůbec nikam na západ. Jinak moje děti už procestovaly skoro všechny kontinenty, dokonce tam i studovaly a pracovaly, ale protože žijeme v té velké rodině, tak si vzájemně pomáháme a v případě potřeby zaskočí někdo z mladších za tetou nebo strýcem. Omlouvám se, že jsem se asi špatně vyjádřil, ale psal jsem to s důrazem na to, že pro některé děti je velký problém se postarat o svoje rodiče a třeba dávají přednost svému hmotnému zajištění a já jsem chtěl zdůraznit, že i v celkové chudobě lze poskytnout v rodině to základní, ale to neznamená, že bych chudobu nějak povyšoval nad bohatství, to určitě ne, naopak peníze to mohou i podpořit a zajistit, ale priority jsou to hlavní, aby člověk pro bohatství nezapomněl na to nejdůležitější - tak jsem to myslel. Možná máte pravdu, že jsme na sobě opravdu i závislí, ale je to krásná a ušlechtilá závislost, tedy jedna z mála závislostí. :)
Olga Škopánová
Pane Vrba to, že jste jako rodina byli chudí mě rmoutí přesto všechno si nemyslím, že chudoba či bohatství určují kvalitu rodiny. To, že nikdo z Vás nemohl do zahraničí považuji spíš za nezdravou závislost na původní rodině. Moji bratři i moje děti strávili docela dlouhý čas různě po světě a nemáme se proto méně rádi.
Martin Vrba
Paní Skopanová, je mi přes 70 a často si vzpomenu na svou původní rodinu. Malý byt ve Vysočanech, později jsme dostali 3 pokojový v Praze 10 na sídlišti, pořád všichni na jedné hromadě, občas z toho byla i ponorková nemoc, ale když někoho třeba čekala ve škole zkouška, tak mu ráno přála ráno celá rodina úspěch. Narozeniny a svátky jsme honosně neslavili (na Vánoce jsme si šetřili celý rok), nebyly na to peníze – na stáří si to nyní vynahrazujeme. Když jela třída na hory, tak jsme nejeli, „onemocněli jsme“ neměli jsme na to peníze, ale doma byla větší sranda, když tedy nebyl zrovna někdo nemocen. Když šel někdo k zubaři na pohotovost, tak mu dělal zbytek rodiny doprovod. Skoro bych řekl, že naše rodina vymyslela sitcom. My jsme byli tak sžití, že jsme se dokázali domluvit pouhým posunkem, což některé návštěvy dokonce i znejisťovalo. Když někdo odcházel, tak jsme mu mávali z jednoho okna a pak i z druhého na opačné straně domu, dokud nezmizel v dálce. Když jsme se večer sešli, tak jsme si všichni vyprávěli, co ten den každý zažili. Na televizi jsme dlouho neměli peníze, tak jsme si hráli malé scénky samy spolu ze života. Poslouchali jsme často společně rozhlasové hry a četli nahlas knížky – do knihovny jsme chodili už od malinka. Když byla maminka v nemocnici (a to často), tak se tam třeba starší ségra (18) propašovala, když nebyly povoleny návštěvy, v bílém plášti, který měla na laborky, aby ji podpořila jako falešná zdravotní sestra.:) Už jako malý 4letý kluk jsem měl samostatný úkol – vyčistit dlaždičky pod dřezem v kuchyni, když byla máma nemocnici :) Do vysokoškolské menzy na jídlo starší sourozenci občas propašovali ty mladší, neměli jsme peníze, sehnali lístky – myslím, že oběd tam stál cca 2,60 Kčs. Pro to všechno máme všichni sociální cítění a pochopení, že svět není jenom tak lesklý, jak vypadá. To jen na vysvětlení, že pravý pomník nepotřebujeme, ten by byl materiální, my máme ten v našich myslích – heč, ten nám nikdo nezbourá. :)
Olga Škopánová
Pane Vrba gratuluji Vám k tak zvedené rodince nechcete si postavit pomník?

Zpět na homepage Zpět na článek

Nejste registrován/a? Zaregistrujte se zde.

Po přihlášení (registraci) uvidíte na tomto místě přehled Vašich aktivit na portále i60.cz, a to:

  • Váš nejnovější článek
  • Nejnovější komentáře k vašim článkům
  • Nové vzkazy od přátel
  • Nové žádosti o přátelství
Přihlásit se

JSTE TU POPRVÉ?
Přečtěte si, co všechno
portál i60 nabízí
.