Pár slov na úvod
Po seriálu Jazykových koutků, skvěle zpracovaném odbornicí na tuto problematiku, dr. Věrou Ježkovou, předkládám potenciálním čtenářům a zájemcům íčka něco podobného, týkajícího se však tvorby literární a jednotlivých literárních druhů. Rád bych v tomto seriálu v krátkosti osvětlil a připomenul čtenářům teoretickou formu a skladbu některých literárních žánrů, jako je povídka, román, fejeton, esej, recenze, glosa či jednoduchý Tip na výlet. A také, jak by měl výsledný text vypadat a co pro to můžete udělat vy, jako autoři. Tento desetidílný seriál byl odsouhlasený panem Raškou.
O literární tvorbě obecně
Psaní, řekněme raději a obecněji, literární tvorba, to je u někoho posedlost. Potřeba k životu, stejně jako jiné, přirozenější životní potřeby. Spánek, jídlo a tak dále, netřeba to více specifikovat. Alespoň u mne tomu tak bylo již od mládí a trvá to až do dnešních dnů. Začal jsem totiž psát již někdy v patnácti, šestnácti letech.
U mladého člověka se někdy objevuje a postupně sílí jakýsi vnitřní hlas, který ho čas od času ponouká a nabádá, aby si už konečně vzal do ruky pero a před sebe notes, nebo dnes si otevřel počítač a něco z toho, co zatím drží vší mocí ve své nepokojné duši, přenesl na papír. Pod vlivem přečtených knih, vstřebaných poznatků a emocionálních prožitků, je jak přeplněný kotel, a tak nakonec ten pojistný ventil otevře.
Drtivá většina těchto neumělých, avšak z hloubi duše pramenících časných literárních aktivit končí bohužel prvním krokem dotyčného autora do reálného života. Ale něco přece jen v hlubokém podvědomí člověka zůstává. Možná, že si toho už ani sám není vědom. Je to nepostřehnutelné, latentní, ukryté kdesi v hloubi jeho vědomí. Je to něco, co jen dřímá, aby se v určitý čas znovu objevilo a vzlétlo na světlo světa jak bájný pták Fénix z popela zapomenutých pubertálních snů a představ. Stává se to zřídka. Ale stává. To něco, co člověka po dlouhých a dlouhých letech donutí vzít si opět pero a notes a dát volný prostor své stále nepokojné duši. A začít opět psát. To byl právě můj příběh. A je to určitě i příběh dalších seniorů, zde na íčku.
Následující seriál Literárních koutků si neosobuje tu schopnost udělat ze svých potenciálních čtenářů náhle spisovatele, stejně, jako jazykové koutky dr. Ježkové z nás neudělají přes noc jazykové experty. Oba Koutky by vám však měly pomoci ve chvílích, kdy jste nerozhodnuti, jak dál, aniž byste museli dlouho hledat na webu či v různých odborných publikacích.
Vraťme se ale k podstatě tohoto článku. A do současnosti. Řekněme si něco málo o psaní a literární tvorbě obecně. Petr Bílek, šéfredaktor Literárních novin, ve svém redakčním článku v LN, 19. 4. 2014, rozebírá tehdejší literární tvorbu. Cituji:
„Není v lidských silách seznámit se s naší spisovatelskou produkcí v úplnosti. Češi píší rychleji, než čtou. Například v loňském roce vyšlo každý pracovní den alespoň dvacet nových knížek beletrie.“
Petr Bílek, který se literaturou a žurnalistikou zabývá jako profesionál celý život, se ovšem na množství a úroveň této literární aktivity dívá velmi skepticky. Já to vidím, naopak, jako velmi pozitivní, společenský rys. Seznámil jsem se s několika webovými portály zaměřenými výhradně na literaturu v celé její šíři. A udivilo mě tam neobyčejné množství lidí, kteří se literatuře věnují, převážně tedy amatérsky, ale mnozí i na vyšší úrovni a svou tvorbu i vydávají. I na portálu i60 je patrné, že celá řada jeho uživatelů má snahu vyjadřovat své myšlenky a události, které se jich dotkly a nadále průběžně dotýkají, formou literární. A hlavně mají snahu je někomu sdělit. Především svým přátelům virtuálním, kteří jsou pro osobní kontakt méně dostupní. A to je, na rozdíl od mínění Petra Bílka, vysoce pozitivní fakt. A mnozí íčkaři i svou tvorbu vydávají. Ne všechny íčkové příspěvky jsou profesionálně napsané, ale o to zde ani nejde. Přejme proto lidem tu možnost, v dnešním světě vyspělé techniky, prezentovat své myšlenky, postřehy a názory svým známým i neznámým čtenářům, i touto formou virtuální. A třeba i vydávat knihy k vlastní potěše a prezentaci své tvorby. Snad vám oba seriály Koutků budou prospěšné.
Na závěr ještě jedna citace z výše vzpomínaného článku Petra Bílka, s jejíž myšlenkou se tentokrát velmi ztotožňuji:
„Každá kniha, a zejména každý román, je vesmír sám pro sebe. Jeho zákonodárcem je autor. Autorské vize vtiskují tvář a povahu říši, která hledá kontakt se světem, jenž žije a zná čtenář. Za každým slovem mateřštiny vibruje tolik emocionálních rovin, kolik je čtenářů. Čtenářova představivost, paměť, intelekt a vzdělání tvoří ozvučnou desku a ta pod dopadem autorových slov rezonuje v obranném či vstřícném gestu, nebo zůstává netknutá. Kniha se měří čtenářem, není to autor, kdo ví, co napsal. Autor je nejhorší čtenář svých knih. Není schopen vznést vůči dílu nárok jiný než svůj. Teprve v různořečí nároků, v mlýnici společenských vrstev, generačních třenic a etnických stereotypů, sexuálních fixací a psychických obsesí, kulturních narážek, krádeží a citací se literární text rozžívá, rozhořívá, nebo hasne.“
Citace:
Bílek P.: Literární noviny, 19. 4. 2014.