Znovu je tu letošní advent - je to pro mnohé čas sbližování lidí. Více myslíme nejen na své blízké a milé. Přece cokoliv i malého vykonáme pro jiné, stane se částečkou velikého, nekonečného moře lidské pospolitosti v níž je domovem opravdová láska.
Kdysi před léty přišel jeden vnouček ke stolu, kde byl připraven adventní věnec se čtyřmi svícemi.
A malý vnouček se ptá svící? "K čemu jste?" A ty mu tiše odpovídají: "Já jsem pokoj. Mé světlo nevidíš, protože lidé mají mezi sebou málo pokoje." Druhá svíce říká: "Já jsem víra. Ale lidé jí moc nemají a nechtějí o ní ani vědět. Také moc nesvítím". Třetí svíce oznamuje: "Já jsem láska. Ale také už nemám sílu hořet. Lidé vidí jen sami sebe, ne ty druhé". Vnouček se zadívá na svíce a ptá se: "To už nebudete svítit?" Čtvrtá svíce říká: "Neboj se a zapal mne. Protože pokud hořím já, můžeš ode mne zapálit i ostatní. Já jsem svíce naděje".
Vnouček zapálil svíci a ta se rozhořela jasným plamenem. A ostatní vnoučátka si šla psát v klidu svá přání do dopisů Ježíškovi.
Ano, tak začíná advent, doba očekávání něčeho milého. Letošní první adventní neděle - ale i sobota nám v našem městě přinesla mnoho, velmi mnoho běloskvoucích vloček sněhu. A ty ji oblékly do krásného, klidného bílého závoje a děti dostaly k veliké radosti první nadílku nebesky čistého sněhu.
A já jsem prošla tuto nádheru s foťáčkem až dnes po ránu. Ruce mi sice od něj mrzly, ale několika snímky jsem vám ji chtěla alespoň trochu přiblížit.
Přeji vám všem ze srdce hezký a klidný advent.
A hlavně co nejvíce do každé suché krajiny i mnoho potřebných bílých sněhových vloček.