Děkujeme za váš příspěvek do diskuse. Upozorňujeme, že redakce si vyhrazuje právo vyřadit diskusní
příspěvky, které jsou v rozporu s platnými zákony a které podněcující k násilí a nenávisti ke
konkrétním lidem či skupinám obyvatelstva. Smazány budou rovněž příspěvky obsahující jakékoliv
vulgarismy.
Hana Nováková
11.12.2021 20:19
Věrko, i byty a domy patří do našeho života, protože právě v nich jsme část života žili s našimi blízkými. Žití je vždy takové, jaké nám osud přidělí, dobré i zlé, ale i v tom zlé jsme milovali cosi. Vzpomínky krásné, radostné i smutné v nás vždy zůstanou. Hezký článek, který mě dostal, zvláště pak v této předvánoční době. Děkuji.... krásný adventní čas
Soňa Prachfeldová
4.12.2021 08:23
Ano, vzpomínky nevymizí jsou v nás hloboko uloženy, jsou součástí našeho já.
Martina Růžičková
3.12.2021 18:52
Takové pohledy vyvolávají vzpomínky. Hezky napsáno.
Věra Ježková
3.12.2021 14:29
Děkuju. :-)
Marie Ženatová
3.12.2021 12:47
Milá Věruško moc děkuji za milý vzpomínkový článek. Já jsem takové štěstí neměla. Náš rodný dům je už několik let prodán a já když ho občas vidím, tak se na něj dívám už jen s velikou bolestí.
ivana kosťunová
3.12.2021 12:22
Rádi se vracíme , znám to.... Tak krátký článek a tak hodně toho vyjadřuje.
Eliška Murasová
2.12.2021 22:16
Věrko, jezdím občas kolem domu, kde jsem bydlela do 24let. Nakukuju do oken a přemýšlím, kdo tam asi bydlí, a jak se mu tam bydlí. Děkuji za Tvoji milou vzpomínku.
Marie Měchurová
2.12.2021 21:14
Taky jsem se v životě několikrát stěhovala. Vzpomínky se vážou i k prostředí, ve kterém jsme prožili chvíle hezké a i ty méně hezké. I po letech se někdy vybaví vzpomínky na věci, které jsme používali. Na dva domy, ve kterých jsem jako dítě bydlela vidím i z vlaku, když projíždím svojí rodnou vesnicí. Moc hezké zamyšlení.
Věra Ježková
2.12.2021 20:51
Moc vám děkuji za milé komentáře. :-)
Zuzana Pivcová
2.12.2021 19:58
Při srazech se spolužáky ze ZDŚ jsem vždy chodila kolem domu na náměstí, kde jsme jako rodina bydleli. Vidět ten dům a zvláště byt, z nějž jsem musela nedobrovolně odejít ve 13, 5 letech, ve mně budilo vždy touhu ještě jednou se tam vrátit. Až se mi to díky někdejší spolužačce podařilo. Pro zájemce je o tom můj někdejší příspěvek s názvem Po padesáti letech u nás doma (myslím). Tobě děkuji za vzpomínku, je milá.
Načíst starší příspěvky