Dívám se do oken

Věrko, i byty a domy patří do našeho života, protože právě v nich jsme část života žili s našimi blízkými. Žití je vždy takové, jaké nám osud přidělí, dobré i zlé, ale i v tom zlé jsme milovali cosi. Vzpomínky krásné, radostné i smutné v nás vždy zůstanou. Hezký článek, který mě dostal, zvláště pak v této předvánoční době. Děkuji.... krásný adventní čas

Ano, vzpomínky nevymizí jsou v nás hloboko uloženy, jsou součástí našeho já.

Takové pohledy vyvolávají vzpomínky. Hezky napsáno.

Děkuju. :-)

Milá Věruško moc děkuji za milý vzpomínkový článek. Já jsem takové štěstí neměla. Náš rodný dům je už několik let prodán a já když ho občas vidím, tak se na něj dívám už jen s velikou bolestí.

Věrko, jezdím občas kolem domu, kde jsem bydlela do 24let. Nakukuju do oken a přemýšlím, kdo tam asi bydlí, a jak se mu tam bydlí. Děkuji za Tvoji milou vzpomínku.

Taky jsem se v životě několikrát stěhovala. Vzpomínky se vážou i k prostředí, ve kterém jsme prožili chvíle hezké a i ty méně hezké. I po letech se někdy vybaví vzpomínky na věci, které jsme používali. Na dva domy, ve kterých jsem jako dítě bydlela vidím i z vlaku, když projíždím svojí rodnou vesnicí. Moc hezké zamyšlení.

Moc vám děkuji za milé komentáře. :-)

Při srazech se spolužáky ze ZDŚ jsem vždy chodila kolem domu na náměstí, kde jsme jako rodina bydleli. Vidět ten dům a zvláště byt, z nějž jsem musela nedobrovolně odejít ve 13, 5 letech, ve mně budilo vždy touhu ještě jednou se tam vrátit. Až se mi to díky někdejší spolužačce podařilo. Pro zájemce je o tom můj někdejší příspěvek s názvem Po padesáti letech u nás doma (myslím). Tobě děkuji za vzpomínku, je milá.

Věrko, krásné zamyšlení. Děkuji.