Není zřejmé, jak se mohlo stát, že se ve vřesovišti mezi dvěma jalovci, objevil takový kůň. V podvečerních paprscích slunce stál strnule mezi dvěma keři. Mohutný krk, plece a tělo mu obepínal černý postroj s koženým hruškovitým chomoutem. Na hlavě měl pevné černé náočnice umístěné tak, že bolestivě tlačily na jeho řasy a oči. Jejich dokonalé provedení zužovalo jeho zorné pole, a on byl schopen jen pohledu dozadu. Zachytil tak velmi málo z toho, co se kolem něj dálo.
Stál sám, vysoký a pevný, ve vřesovišti propleteném spletí koňských chodníčků, plném vzácných rostlin a hmyzu. Pod ním a kolem něj kvetl voňavý koberec mateřídoušek, divokých karafiátů, orchidejí, všivců, čertkusů, jestřábníků, kručinek a zeměžlučí. Domov zdejších motýlů, brouků, pestřenek, obojživelníků, plazů i ptáků.
Po chvíli se kůň probral ze strnulosti, sklonil hlavu a pustil se do pastvy. Spokojeně žvýkal a nasával přitom příjemnou vůni okolního vzduchu. Za chvíli znovu zpozorněl, frknul a zvedl hlavu, větřil a snažil se nozdrami zachytit nový vzdálený pach a ušima zachytit nový vzdálený zvuk. V napětí nezůstal dlouho. Po koňské stezce k němu přiběhla dvě hříbata ve věku, kdy se o ně už mohly jejich matky přestat neúnavně starat. Divocí bílí hřebečci ho začali hned očichávat a přátelsky klapat čelistmi. A za nimi následovalo celé stádo odolných divokých koní nevelkého vzrůstu. Dalo se očekávat, že dojde ke konfliktu. Ale kupodivu se to nestalo. Naopak, i ostatní divocí koně se chovali přátelsky. Vycítili, že vysoký osamělý kůň v postroji a s náočnicemi pro ně nepředstavuje žádné nebezpečí. Hříbata se začala prát, jejich matky je nerudně rozehnaly a celé stádo se vydalo dál koňskou cestičkou hledat místo, kde se sami příjemně napasou.
Vysoký osamělý kůň zatoužil putovat s nimi. Chtěl se za nimi vydat. Náočnice mu však bránily v pohledu vpřed, řídit se mohl jen čichem a sluchem. Přesto za nimi vykročil a pomalými těžkými kroky je následoval. "Ach kéž bych neměl nákřižník.", pomyslel si s tím, že právě nákřižník mu překáží v pohybu. Jen, co pomyslel, na jeho záda usedla straka a nákřižník zmizel.
"Ach kéž bych neměl postraňky a podocasník," pomyslel si s tím, že právě postraňky a podocasník mu překáží v pohybu. Jen, co pomyslel, objevilo se hejno špačků a postraňky a podocasník zmizely. "Ach kéž bych neměl chomout a náhřivník," pomyslel si s tím, že právě chomout a náhřivník mu překáží v pohybu. Jen, co pomyslel, objevilo se hejno divokých husí a chomout a náhřivník zmizely. "Ach kéž bych na sobě neměl už nic z postroje," pomyslel si kůň s tím, že je to postroj, který mu překáží v pohybu. Jen, co pomyslel, objevil se u jeho hlavy konipas a z jeho těla zmizel i zbytek postroje.
Kůň se s úlevou zastavil. Vnímal, jaká tíha a jaké sevření ho dosud provázelo a jak volný se nyní cítí. Jeho duše se radovala, on sám věděl, že od této chvíle je volný a může se rozeběhnout, kam se mu zamane. Může zůstat sám, může bojovat o místo ve stádě, se kterým se setkal, může se připojit k jinému. Může navštěvovat nedaleké mokřady, přebrodit vzdálenou řeku. Může klusat, může cválat. Je svobodný!
Rozeběhl se prudce po stezce, ptáci kolem něj kroužili a zděšeně povykovali. A on se brzy zhroutil do tvrdé trávy. Z podnáočnic, na které zapomněl, mu vytryskly bolestné slzy.
Když se divocí koně vraceli z pastvy, narazili na vyšlapaném chodníčku na vyležené místo. Ať nasávali nozdrami vzduch, jak chtěli, pach koně s postrojem a náočnicemi nezachytili. Ani nemohli. Když si zoufalý kůň po svém pádu uvědomil, že jeho přání byla marná, položil si hlavu na tvrdou trávu a přál si už jen jediné: aby zemřel.
Osud se nad ním slitoval. Viděl, že kůň se náočnic nezbaví, že toho není schopen. A tak ho proměnil v ptáka. Toho, který teď kroužil nad dvěma hříbaty, se kterými se setkal nejdříve. Účasten i neúčasten jejich divoké hry.
