Letošní rok byl opravdu bohatý na cestovatelské zážitky. Asi jsme potřebovali dohonit pauzu, kdy jsme byli nuceni covidovou situací zůstávat v teple domova. Když zákazy pominuly, vrhli jsme se do cestování, jak se říká, na plné pecky. Začalo to v květnu, kdy jsme vyrazili na setkání íčkařů do Prokopského údolí. Po tomto taky velmi zajímavém zážitku jsme pokračovali směr Dečín, kde žije s rodinou naše starší dcera. Ve vlaku nám dělala doprovod známá kamarádka z íčka, vyhlášená cestovatelka Alenka Tollarová, která se vracela do Roudnice nad Labem. Když jsme jí vyložili náš záměr navštívit druhý den hrad Hazmburk uprostřed Českého středohoří, vybavila nás užitečnými radami na cestu. Ta nejdůležitější byla - Držte se hlavně červené značky!
Druhý den byl pátek a my jsme brzy ráno nasedli v Děčíně do rychlíku směr Lovosice. Následně nás lokální vláček dopravil do městečka Libochovice, kde jsme začali prohlídkou hezké zámecké zahrady u libochovického zámku. Zákaz prohlídky zámku nebyl ještě odvolán. Společnost v zahradě nám dělal páv, který se pyšnil větvičkou šeříku v zobáku a potom nám okolo ní zatančil nádherný tanec.
Potom už bylo načase nastoupit na naši plánovanou celodenní cestu na tajúplný hrad a následně do stanice Třebenice na zpáteční vlak. Když jsme vyšli z Libochovic, vedla červená značka souběžně se silnicí. Asi po dvou kilometrech nás tvrdá cesta přestala bavit a my jsme to střihli zkratkou přes pole. Nebyl to zrovna dobrý nápad, tráva a ostatní zeleň byla hodně vysoká. Nakonec jsme se proklestili a uprostřed ovocného sadu na úpatí kopce jsme opět narazili na červenou značku, která nás dovedla nahoru ke věžím starého hradu. Naši cestu z povzdálí jistila majestátná hora Říp.
První živá bytost, kterou jsme na naší pouti uviděli, byla slečna v kamenném kiosku, která nám prodala lístky na prohlídku horní věže. Výhled z hradu a z věže na krásnou okolní krajinu, na Říp a ostatní kopečky Českého středohoří byl fascinující. Počasí nebylo zrovna příznivé, něco se hnalo od jihu, dodávalo to ale tomuto místu ještě větší tajemno. Připadali jsme si, že jsme na světě úplně sami. Výhledy do kraje a krásná barevná jarní okolní krajina nás přímo okouzlila.
Byl ale nejvyšší čas vydat se na sestup a na další cestu po červené do cíle našeho putování. Při sestupování jsme narazili na velké stádo koz, které odpočívalo uprostřed zeleného háje. Po úbočí kopce a okolí se táhly rozsáhlé ovocné sady mladých třešní a meruněk. Pokračovali jsme po travnaté cyklostezce přes liduprázdou vesnici Sedlec. Jediný, kdo nás pozdravil, byl velký pes za plotem jednoho z domů. I náves s kapličkou byla úplně prázdná. Za vesnicí jsme odbočili do pole a minuli jsme krásně opravený, jak jinak než opuštěný, mlýn. K mlýnu vedlo stromořadí a na jeho konci jsme udělali zásadní chybu. Místo asfaltové okresky, po které vedla červená a my ji přehlédli, jsme dali přednost travnaté cestě uprostřed polí. Po čtvrť hodině jsme narazili na vlakovou kolej místní Švestkové dráhy. Měli jsme dvě možnosti: buď se vydat proti směru vláčku do Třebenic, kde jsme měli původně nastoupit, nebo po směru jízdy do Lovosic. Zvolili jsme z časových důvodů variantu č. dvě. Po půlhodinovém strastiplném pochodu přes řepková pole, křoviny a po kameni okolo trati jsme dorazili do vlakové stanice Čížkovice. Za pět minut přijel náš spoj a po několika přestupech jsme unavení, ale šťastní, opět uviděli své blízké, kteří byli rádi, že jsme se jim ve zdraví vrátili.
Na tento nádherný výlet budeme ještě dlouho vzpomínat a určitě se do této magické krajiny vrátíme a prohlédneme si i Třebenice, které jsme letos, jaksi, nenašli. Možná potkáme i nějaké obyvatele tohoto nám vzdáleného kraje.
