Jednou večer, když už byli všichni po jídle a zmáhala je příjemná únava, začala Opice vyprávět podivuhodný příběh.
Prý se kdysi přátelila s Orlem. Ale jejich přátelství neskončilo v dobrém. Orel se na ni rozzlobil, odletěl a už se nevrátil. Opice prý dodnes nechápe, co ho tak rozzlobilo a proč se nemohli udobřit.
Věci se měly tak, že je s Orlem spojovala touha po dobrodružství. Opice ráda předváděla svoji chytrost a Orel svoje lovecké schopnosti. Měli to rozděleno. Opice chytře přivábí kořist a Orel ji pak v mžiku uloví. Chytali myši a jiné hraboše. Vše, co mohl mít Orel za potravu. Opice zkoušela potají sama také lovit. Bez úspěchu, neměla tak ostrý zrak a nedokázala ani vyvinout potřebnou rychlost. Místo, aby v rukách držela úlovek, rozplácla se jen s prázdnou na zem. A tak jen obdivně pozorovala Orla, kterému bylo vlastní to, co jí scházelo.
Po čase si začala přát, aby odlesk schopností Orla, padal i na ni, když mu s lovem tolik pomáhá. Anebo, aby měla z lovu také užitek. Napadlo ji, že by místo myši mohla Orlu podstrčit banán. Zábava by to pro ni byla stejná a ve výsledku by si ještě pochutnala. Věděla ale, že Orel na něco takového těžko přistoupí. On pro zábavu nelovil, jemu úspěšný lov zajišťoval život.
"Jeden, dva banány Orla nezabijí," říkala si Opice, když vymýšlela, jak to zaonačit. "I když se Orel bude třeba trochu hněvat, nakonec se jejímu kousku oba zasmějí.", plánovala. Uběhlo několik dnů, kdy šly věci, jak měly jít. Další den Opice zabalila jeden banán do myší kůže, okolo mrtvé myší hlavy omotala provázek a takto připravenou návnadu ukryla večer na poli.
Ráno, když vyrazili na lov, tvářila se Opice, že hledá, koho by mohla lstí přivést na místo, kde už čeká Orel. Vyhrabala banán v myší kůži, chytla provázek a běžela s falešnou kořistí tam, kde bylo dohodnuto. Na tom místě škubala s provázkem sem a tam, a volala na Orla, že se jí podařilo přivést zvlášť vypasenou myš. Orel se vznášel na obloze a kroužil nad Opicí.
"Chyť ji, Orle, honem ji chyť!, křičela Opice a vzrušeně máchala rukama. "Chyť ji, ty hlupáku, vždyť uteče!", křičela dál, když se Orel neměl k lovu. K jejímu překvapení Orel jen dál kroužil na nebi. Opice zvedla hlavu, zaostřila oči, aby zjistila, co se děje. Co se Orlovi stalo, že jen létá dokola a nemá se k činu? Ale ať se dívala, jak chtěla a mohla, Orel byl tak vysoko, že nic neobvyklého neviděla. Ještě jednou s křikem vybídla Orla, ať rychle uloví, co mu přilákala. Ale Orel už její křik neslyšel, vznášel se výš a výš. Byl tak vysoko, že její křik k němu nedolehl.
Opice pochopila, že jí Orel neslyší a že je už příliš vysoko, aby se stalo to, co naplánovala. A tak si dřepla si na zem, odstranila z banánu myší kůži a slupku, s chutí se do něj pustila. Až se s Orlem za chvíli sejdou, pochválí ho, že jí nesedl na špek, že jí nenaletěl. Bude rád a sblíží je to. Den plynul a Orel se neobjevoval. Neobjevil se ani večer. Ani ráno. Ani další den. Opice ho hledala, vyhlížela ho na obloze. Někdy se jí zdálo, že ho zahlédla. Ale byl to buď někdo jiný anebo šlo jen o přelud.
Když Opice skončila s vyprávěním, všichni mlčeli. Zvedli hlavu k noční obloze. Několik hvězd tam tančilo a seskupovalo se do krásných obrazů. Chvíli se na ně dívali. A když se na obloze objevil obraz Orla, Opice se rozplakala. Tolik jí scházel. Za chvíli obraz Orla zmizel, hvězdy hned vytvořily cosi jiného. Opice sklonila hlavu, cítila, že Orla dočista ztratila. Vyletěl tehdy tak vysoko, že pro její svět zemřel.
Což se dá Opici vysvětlit, jaké je být Orlem?
