Probudila jsem se. Do bronzové neděle. Dobře jsem se vyspala a svět se mi zdál hned růžovější. Pohledem z okna jsem poopravila své zdání. Je to bílá neděle. Ač bronzová neděle, za oknem bílá, čistá a krásná. Jak dlouho? Asi do odpoledne, nevadí, i prchavé chvilky bílého opojení stojí za to. Foťáček a jdu na to, dokonce bosky po ranním rozcvičení.Terasa zapadaná, sníh nádherně studil i hřál. Asi se začnu více otužovat, stejně budeme muset šetřit plynem.
Bosé nohy ve sněhu. Opojný pocit. Vnímám přírodu, živly, pohodu, která není v tuto chvíli ničím kalena. Nejsou to jen bosé nohy, je to i duše, která v ranním tichu zpívá. Je to chvilka, ale taková dokáže nabít pokorou i pocitem štěstí. Jsem ještě tady a mohu tohle vše prožívat. Možná, že jsem se přiblížila ke své podstatě. Možná. Nevím. Co člověk vlastně ví a zná? I vlastní pocity jsou mnohdy nepřenosné a pro druhé nepochopitelné. Občas.
Tak ještě vyfotit, co mi doma skromně kvete, barborky už jsou ve váze, a jdeme si rozsvítit druhou adventní svíčku při kávě.
Milí přátelé, přeji Vám všem krásné adventní dny a noci, plné pohody, lásky, přátelství a zdraví!
