Bylo to letos o babím létě. Byl jasný den, kolem poledního. Sluníčko přesto svítilo tak ostře, že jsem málem přehlédla, že se na palubce rozsvítila kontrolka a hlásila, že bude třeba co nejdříve doplnit zásoby paliva. Přibrzdila jsem, zajela do odbočovacího pruhu a předjela ke stojanu na dočista prázdné benzince. Příliš mě to nezarazilo. Byla neděle a já, z velkoměsta, jsem se ocitla na poslední čerpací stanici před zastrčeným hraničním přechodem z České republiky. Za chvíli se už přede mnou otevřely prosklené dveře obchodu a já jsem vklouzla dovnitř.
"Pán Bůh rač dáti dobrý den," byla první slova, která zazněla a já jsem vykulila oči. Následovalo další staročeské přivítání a pak proud řeči, ze kterého jsem usoudila, že jde asi o zdvořilou pobídku k nákupu kávy a občerstvení. To už jsem se zasmála a koukla po obsluze. "Staročechem" byl muž docela mladého vzezření, vysoký a statný s ostře řezanými rysy.
Zmohla jsem se na rádoby vtipnou repliku, že tedy ano, že když jsem tak mile přivítaná, že tedy určitě něco nakoupím. Ale "staročech" se ohradil, že šlo jen o pobídku. Že smyslem mé dnešní návštěvy nákup není. Spadla mi brada.
Za pultem u pokladny čerpací stanice se mi ten muž pevně díval do očí. Staročesky popisoval dávnou historii toho kraje a těch, kteří tu žili. Zmohla jsem se jen na "To tedy je asi důvod, proč se mi tu tak líbí." Má poznámka ho rozesmála. Hlasitě se smál a já nevěděla, co je na tom, co jsem řekla, tak humorného. Když se přestal smát, lehce se předklonil a znovu se na mě pevně podíval. Mírně se usmál a tentokrát už "po našem" řekl: "Milá paní, tenhle kraj je totiž Vaším osudem."
Popřál mi štěstí "na všech mých cestách a ať se pořád dobře opatruji" a já jsem nějak zaplatila a nějak odkráčela do auta. Nastartovala jsem a vrátila se zpět na silnici. Po pravé straně se do nekonečna vinula důvěrně známá krajina a nad ní se do nekonečna klenulo nebe. "Jo, tady někde je schovaný můj osud," pousmála jsem se, lehce zatlačila na plynový pedál a vrátila se očima na silnici. Auto zavrnělo, zatlačilo mě měkce do sedačky, pošeptalo mi "Není třeba se bát" a začalo krájet budoucnost...
