Probouzím se ze spánku, vyvolaného uklidňujícími prostředky. A vzápětí se jako každé ráno v mé hlavě roztáčí kolotoč úzkostných myšlenek s jedním jediným tématem: co bude dál. Mám strach ze všeho, co je, co bude, a snad i z toho, co bylo. Netěším se na nic. Nechci s nikým mluvit, nikam jít, nic dělat. Je z toho nějaká cesta ven? Jak se mohlo stát, že jsem se dostala až sem? Nechci umřít, ale jak dlouho dokážu takhle žít? Je květen 2021 v Praze.
Probouzím se, protože se mnou trochu třese sestra. "Vstávej, něco se asi stalo." To něco znamená nějaký zdravotní problém vedle. Vedle, to je v druhé části domku. Bydlí tam už léta starší pár. Pánovi je přes 80 a má velké pohybové problémy. Před lety spadl ze žebříku a zlomil si páteř. Paní má vážné onemocnění. V noci tvrdě spí pod prášky. Pán při nočním vstávání občas upadne. Není vždy snadné to zjistit a dostat ho zpět do postele.
Venku před oknem předsíně kymácivě svítí světlo. Jinak je ještě tma, jsou 2 hodiny, Pán leží na zádech na trávníku, hlavou přímo na podezdívce domu. V ruce drží baterku. Děsivý pohled. Nepřemýšlíme, jak se sem dostal (při zhášení lampičky vyhodil jističe a vydal se do dílny pro štafle!), důležité je pomoci mu na nohy a odvléct ho dovnitř. Sestra spěchá vzbudit paní a já ho mezitím dostávám do sedu, aby se zády mohl opřít o mé nohy a nepadl zpět na kamenné zdivo. Krev z jeho poraněné hlavy mi stéká po rukou a noční košili. Ale je při vědomí a začíná komunikovat. Nakonec už stojí a pak spolu krůček po krůčku kráčíme ke vchodu do jejich bytu. Paní vyděšeně pláče, ale nechá se obejmout a uklidnit. Pán sedí za chvíli na posteli. Je potřeba mu umýt a vyčistit rány. Pomáháme si koloidním stříbrem a odvarem z řepíku. Mluvím na něj jako na dítě a vůbec mě nic nepřekvapuje, jde to vše zcela spontánně. Někdo Nahoře mi asi radí. Mám najednou dobrou náladu a říkám mu, že jsme to zvládli a že už je zase fajn. Není to přetvářka, zkrátka to tak cítím. Pak voláme jejich příbuznému, je asi půl 4. Už vlastně nic nepotřebujeme. Sklízíme později pochvalu, že jsme "záchranářská četa". Díky za to.
A to je vlastně zatím konec. Nebo snad spíše začátek? Začátek nového smyslu života? Tak nefňukej, Zuzko, život si to nezaslouží. Je říjen 2021 v Týně nad Vltavou.
P. S. Omlouvám se, že z etických důvodů neuvádím jména, ani nepřikládám odpovídající fotografie. Snad bude stačit pohled na domek.
