„Tiše a ochotně purpura v záchodě voní….“
Prozpěvovala si sestra vracející se z chodby do našeho dívčího pokojíku. Dávala tím najevo, že zapálila trochu purpury na našem WC, které se nacházelo jako u většiny starších domů na chodbě. Představa, že naše WC bude vonět purpurou, mě pobavila. V zimě jsme tam větrali dosti sporadicky, při častějším větrání totiž hrozilo zamrznutí vody, a v důsledku toho to v zimě na našem WC příliš nevonělo.
Byt voněl vanilkou, čerstvým úklidem, dárky byly koupeny a zabaleny, rodiče na návštěvě u přátel a já a moje sestra Helena jsme - jak se říká - nevěděly roupama co dělat.
„Uspořádáme vánoční módní přehlídku na sněhu,“ napadlo sestru.
Mě nikdy nikdo nemusel do žádné ztřeštěné akce nutit, a tak jsem se stala modelkou a sestra fotografkou. Z našeho fundusu na půdě jsme vybraly a poskládaly různé modely. V šatech po matce jsem se stala tanečnicí, v oblečení po dědovi Martou, kterou zná celá parta, kožich oblečený naruby ze mě vytvořil Eskymačku.
„Že nedokážeš pózovat na sněhu v plavkách?“
Položila mi sestra otázku spíše řečnickou, protože věděla, že ve svých černých síťovaných plavkách na ten sníh vlezu, i kdyby mi tam měla přimrznout…víte, co. Tak vznikla naše kolekce vánočních fotek roku 1967. Bohužel byly všechny rozmazané - to proto, že sestra se při fotografování tak smála, že nedovedla udržet fotoaparát v klidu. "Marylin na sněhu" s kožešinovou vložkou z mámina kabátu přes ramena byla poslední fotka, hned po ní jsme tryskem utíkaly ze zahrady, abychom se zahřály pohybem. I když jsem se rychle oblékla, pořád jsem drkotala zuby zimou. Vznikl nápad uvařit si na zahřátí grog.
Tak nás zastihli rodiče vracející se z návštěvy. V křesle u kamen ve výborné náladě a se sklenicí grogu - už třetí - v ruce. Když jsme jim ještě zarecitovaly „Ejhle, adventu již nakrátko, a blízko, blizoučko Štědrý den" a doplnily to salvami smíchu, řekl táta lakonicky: „A to je vaše jediný štěstí, mazejte spát.“
Posbírala jsem fotky, které na mne vypadly ze starého alba, uložila je, a zahleděla se na své ruce. Zatímco během Covidu mé nestříhané vlasy vyrostly o dva roky a po stejnou dobu jsem nepoužila rtěnku ani make-up, moje ruce častým používáním desinfekce za tu dobu zestárly snad o pět let.
„Jestlipak se ještě vzpamatují?“ napadlo mě. Jestlipak se vůbec někdy vzpamatujeme my? Jestlipak ještě někdy budou Vánoce tak krásné a bílé, jako v dobách našeho dětství?
Přála bych si, aby jednou takhle sedělo některé z mých vnoučat nad starým albem a vzpomínalo na krásné poetické Vánoce z dob svého mládí, které dokázali tak krásně připravit děda s babičkou. Aby měli z čeho čerpat, až jim v životě nebude zrovna do smíchu. Tak jako nám zanechali ten krásný odkaz naši předkové.
Smutnou chvilku přerušilo zvonění telefonu – kamarádka Eva.
"Zítra ve dvě hodiny hrajeme Rybovku v kostelíku Svatého Jakuba – přijeď si poslechnout, pokud máš certifikát o očkování, raději si ho vezmi s sebou." Jela jsem velmi ráda. Rybova mše v malém venkovském kostelíku mívá jedinečnou atmosféru, o co je méně pompézní, než ve velkých chrámech, o to více radosti a vřelosti čiší z amatérských zpěváků a hudebníků. A Eva za varhanami tomu všemu dodává punc profesionality. Kostelík byl plný, ale přesto se pro každého nově příchozího našlo místo k sezení, či stání a vlídný úsměv pořadatelů. Usadila jsem se na rychle přinesenou židli a pořádající členka farního sboru taktně zašeptala, jestli mám u sebe potvrzení o očkování. Když jsem pro něj chtěla sáhnout do kabelky, rychle řekla - ne, není potřeba, věřím vám.
V tu chvíli začaly mé Vánoce roku 2021 – při poslechu Vánoční mše Jana Jakuba Ryby ve společnosti lidí, kteří si vzájemně věří a respektují se.
Přeji vám všem, abyste se ani letos nenechali připravit o tu jedinečnou atmosféru vánočních svátků, užívejte si je se všemi radostmi a se vší poezií tohoto období. A do dalšího roku přeji nám všem hlavně zdraví a hodně sil v boji proti všem nemocem světa.
