Ruština na notovém pultu
FOTO: rodinný archiv Oldřicha Čepelky

Ruština na notovém pultu

3. 1. 2022

Místo činu: Čepelkova soukromá hudební škola, Karlovo náměstí 93, Náchod (Böhmen).

Když nacisté v červnu 1941 přepadli Sovětský svaz, začal táta jako mnoho dalších lidí věřit, že právě tato země dokáže zvrátit průběh války. Táta uměl výborně německy, ale položil si logickou otázku: Jak budeme s ruskými vojáky mluvit, až sem přijdou? Rozhodl se založit kroužek ruského jazyka. Samozřejmě ilegální. Jenže nejdřív musel umět rusky sám. Naštěstí měl talent pro jazyky. 

Nejdřív – z čeho se učit? V jednom knihkupectví našel předválečnou učebnici. Sice nijak kvalitní, ale aspoň s mnoha slovíčky a správným pravopisem. Protože uměl tak dobře německy, staly se dalším zdrojem informací učebnice, které se v té době vydávaly pro vojáky Wehrmachtu. Byly samozřejmě německo-ruské a obsahovaly témata jako "Výslech ruského důstojníka" nebo "Zajištění zásob ve vsi". Ale většina byla dobře použitelná.

Nejdůležitějším zdrojem nefalšované mluvené ruštiny bylo ovšem rádio. V tomto případě berlínské vysílání pro Rusy, kteří v obrovském množství utekli před Stalinem.

Táta však ještě potřeboval hodiny konverzace. Své učitele si vybírat nemohl a tak byl rád, že mohl po večerech navštěvovat jednoho starého Žida z Podkarpatské Rusi, který tu žil, než byl nacisty odvlečen neznámo kam. 

Již asi po roce (!) začal organizovat výuku. V té době měl před svými žáky právě ten roční náskok, ale jak jsem už uvedl, měl obrovské nadání pro jazyky a – což zdůrazňuji teď – také velkou vnitřní sílu a vytrvalost. Ono také dál čekat nebylo možné, zájemci o výuku ruštiny se již objevovali.

Vyučoval skupinky čtyř až šesti lidí. V listopadu 1944 měl tři kroužky. Například jeden z nich tvořili v Hronově manželé Mrázovi a Jaroslav Šulc. 

Většina kroužků však působila v Náchodě, v učebně jeho školy. Tedy v jeho bytě. Aby zamaskovali pravý účel setkání, zvolili jednoduchý trik. V učebně vybalili hudební nástroje, na notové pulty položili noty a teprve přes ně sešity plné ruštiny. Museli počítat s tím, že k tátovi může kdykoli zavítat i nevítaný host, třeba rodič některého žáka, anebo prostě nějaký známý, který by se mohl zachovat všelijak. 

A skutečně se jednou, někdy na podzim roku 1944, stalo, že zdola zaslechli hluk a za pár vteřin zaklepal někdo na dveře učebny. Všichni schovali sešity a chopili se nástrojů. Oni totiž imitovali… smyčcový kvartet! Ještě před tím stačili na notových pultech obrátit písemnosti tak, aby na přední straně byly skutečně noty. (Pozor, domácí muzicírování tehdy opravdu nebylo nic zvláštního.)

A to už dovnitř vstoupili dva čeští policisté. Jednoho se lidé báli, protože se o něm říkalo, že udává Němcům. Druhého nikdo neznal. Táta jim vykročil vstříc a stoupl si zády ke dveřím, takže se oba museli - aby s ním mohli mluvit - natočit zády ke třídě a k žákům. Současně je tím postavil zády k malé školní tabuli, kterou měl na vlastním pultíku. 

Návštěvníci s ním hovořili o nezvěstném občanovi, který byl zároveň žákem jeho školy (ale nyní asi omluven pro dočasný pobyt u partyzánů), a táta celou dobu trnul, aby si třeba nechtěli nechat něco zahrát. Dva z žáků ruštiny určitě hrát neuměli. Ale oba nezvaní návštěvníci se po chvíli rozloučili. Všichni si oddechli, pouze slečně Morávkové táta řekl: "Vy jste mi nahnala nejvíc strachu, copak housle se drží nadhmatem shora jak prasečí kost?! Toho si musel všimnout i slepý." Ale nevšiml si. Zato jeden z návštěvníků, ten neznámý, si povšiml něčeho jiného... 

Za několik měsíců bylo po válce. Táta šel pár týdnů po osvobození přes náměstí, když se k němu pod radnicí přitočil neznámý člověk: „Vzpomínáte si na mě? Já byl tehdy u vás na návštěvě, když jste vyučoval ten smyčcový kvartet." 

Táta se strašně, i když už zbytečně, lekl: „Vy jste si všiml, jak slečna Morávková držela ty housle, viďte?" 

„Ale kdepak," usmál se. "Já si všiml, že měla na pultíku otočené noty. Vzhůru nohama."  

„Aha, tak to bylo ještě dobré.“

„No, dobré... Já totiž taky zahlídl, co jste měl na té malé černé tabuli, která byla na vašem pultíku. Já jsem si dobře všiml, že tam bylo něco napsané azbukou. Co to vlastně bylo?“ 

Táta zalapal po dechu, ale pak mu řekl: "Co tam bylo? Tam bylo milý pane napsáno: OSVOBOŽDĚNIJE - OSVOBOZENÍ."

Pak si stiskli ruce a každý šel za svým cílem. 

 

O. Čepelka (z knihy Maléry a já.) Na fotografii je Čepelkova hudební škola v Náchodě v době okupace. Proto je tam ještě povinný nápis Musik schule.

 

Můj příběh vzpomínky
Hodnocení:
(5 b. / 19 h.)

Pro hodnocení se musíte přihlásit

DISKUZE
Děkujeme za váš příspěvek do diskuse. Upozorňujeme, že redakce si vyhrazuje právo vyřadit diskusní příspěvky, které jsou v rozporu s platnými zákony a které podněcující k násilí a nenávisti ke konkrétním lidem či skupinám obyvatelstva. Smazány budou rovněž příspěvky obsahující jakékoliv vulgarismy.
Jan Zelenka
Oldřichu, moc hezký dokument. V okupaci se skutečně lidé snažili pomáhat. Otec byl na poště a likvidovali početná udání. Češi byli v udávání velice aktivní. Jeho bratr, můj strýc, byl četnický strážmistr v Roudnici a také tam likvidovali udání. Jejich vyprávění nebylo zrovna pěkné.
Jitka Hašková
Zajímavý zážitek z konce války.

Zpět na homepage Zpět na článek

Nejste registrován/a? Zaregistrujte se zde.

Po přihlášení (registraci) uvidíte na tomto místě přehled Vašich aktivit na portále i60.cz, a to:

  • Váš nejnovější článek
  • Nejnovější komentáře k vašim článkům
  • Nové vzkazy od přátel
  • Nové žádosti o přátelství
Přihlásit se

JSTE TU POPRVÉ?
Přečtěte si, co všechno
portál i60 nabízí
.

Aktuální soutěže
Kvíz i60 - 48. týden

V čase adventním a vánočním často televizní stanice nabízí divákům známé filmy a pohádky. Tento týden si budete moci v kvízu vyzkoušet, jak dobře je znáte.