Sám s jedličkou

My "zvenčí" to těžko pochopíme, i když bychom pomoci chtěli. Můžeme vyslechnout a něco poradit, ale svůj život si každý vede sám. Alespoň si to myslím. Je to vlastně obdobné jako s předepisováním léků.

Zřejmě je problém vašeho kamaráda v tom, že se nechce otevřít, nepustí k sobě nikoho blíž. Pokud sám nechce, nikdo ho nepremluvi, raději uteče.

Dobrý den, problém je ten, že někdo jak tady píše chce být sám. To není jeho problém, on někoho chce a velmi. Pravdu má ta paní, že pomaloučku a polehoučku musím z něho ten jeho problém vytáhnout a řešit ho. Jindra

Základní chyba je v nás, že neumíme pochopit jiné lidi, kteří mají jiné hodnoty (nebo „ne hodnoty“), než my. A když se je budeme snažit převést násilím na ty naše (zaručeně dobré), tak se může stát, že se nebudou stýkat ani s námi. V posledních letech se roztrhl přímo pytel s oficiálním uznáváním všech možných lidských odlišností, na které nám dříve nestačil ani rozum, že takového něco existuje, co je proti tomu, že se někdo nechce k nikomu trvaleji vázat, že mu i jeho vlastní děti „nevoní“, třeba mu připomínají něco, co si i sám nerad připomíná – třeba ten pán má v sobě velké tajemství – kdo ví? „A někdo je tedy jen nejraději v dobré společnosti - tedy sám se sebou a i tam sám se sebou má občas konflikt“. :)

Tady asi platí - babo, raď. Kdo ví, proč jeho osud nabral tento směr.

Asi by jste si s kamarádem měl promluvit osobně. Kdyby dokázal svůj způsob života " pojmenovat", třeba by Vám pak jeho samota nepřipadala jako problém, který je třeba řešit. Já jsem také ráda sama, hlídám si své soukromí, přestože jinak jsem člověk velmi společenský a empatický.

také bych nesoudila... jsou lidé, kteří si tzv. vystačí. Jsou sami ale nejsou osamělí. Jiní mohou být osamělí, byť jsou zrovna mezi spoustou lidí.

Někdy se to prostě přihodí. Taky mám spolužačku, která nezná svá vnoučata a nemůže za to. Ale snad není vše ztraceno.