Dýcháš klidně, tvůj dech je cítit alkoholem a? Neříkala jsi, že už několik měsíců nekouříš? Drahé šaty, dráždivé prádýlko a střevíčky, se válejí všude kolem. Obligátní sklenka od šampusu stojí osamělou stráž u tvého lůžka. Ta tě nikdy nezradí. Jenom řetízek na krku doplňuje tvou bezbrannou nahotu. Tenkrát jsi ho dostala od táty. Je s tebou celou tu dobu. Možná je to opravdový ochránce.
Než jsi usnula, tvá pusa na mne spustila vodopád slov. Ruce sebou míhaly ve snaze doplnit gesty, co žes to vlastně chtěla říci. Nemám to ve zvyku, jen tak někomu sloužit. Přesto shrábnu tvé svršky na hromádku, kterou položím na noční stolek. Přitáhnu ti deku až k bradě a otevřu okno. Do místnosti vnikne šum z ulice. Dobře vím, jak umíš tvrdě spát. Uvařím si silnou kávu, tak jako každé ráno a drze dopiji zbytek z láhve, kterou jsi přinesla, bůh ví odkud.
Objevila ses tu náhle, jako vichřice. Neustálé zvonění na domovní zvonek probudilo část obyvatel našeho domu. Tvoje blábolení do zvonků, ten zbytek. Tak jsi tu. Mezitím se sbalila jedna z těch, co mi chtěly zničit budoucnost. Říkala, ne neříkala. Vykřičela věci, které jsou o tobě možná pravda. Nevím, neřeším to. Neviděli jsme se opravdu dlouho. Vzpomínky ve mně vyvolaly touhu nacpat dýmku, a v klidu si ji vykouřit na balkoně. Dýmka už neměla tu chuť, co tenkrát. Ale již s druhou kávou to šlo. Nostalgie umí pohladit po duši.
Stále spíš, nyní na zádech. Tvůj fungující dech prozrazuje slabé vrnění. Někdy i silnější. Tak připravuji jakýsi oběd, z toho, co dům dá. Najíme se oba. Moc mi to nejde, nikdy jsem neuměl dobře vařit. Zachrání to koření a prázdný žaludek. Soustředěný si ani nevšimnu, že jsi proklouzla do koupelny.
Po dlouhé době se vracíš a usedáš tiše ke stolu. Způsobně jíš. Na otázku, kde ses tu vzala, nemám kloudnou odpověď. Jenom úsměv. Nalíčená mi připadáš sebevědomější. Přesto většinou mlčíme.
Čas nás dovedl k rozloučení. Stojíš u dveří mého bytu, kousek od výtahu. Pak ta otázka přišla:“ Stalo se něco?“ Mám chuť tě potrestat, nebo spíš pozlobit. Přesto to neudělám. Vždyť to byla docela zábava. „Ne, nestalo se vůbec nic.“ Řeknu popravdě. „Jsi opravdový přítel.“ Zaznělo už z výtahu. „Nebo možná víc, já nevím.“ „Ve čtvrtek budu odpoledne v galerii.“ Výtah ji pomalu odvážel dolů. S sebou odvezl i vůni jejího parfému. „Čtvrtek říkala?“ Asi tam půjdu.