U mne to bylo takto: manžel byl sice sportovec, ale od dětství měl syndrom bílého pláště, strašně se bál doktorů. To se mu vymstilo v padesáti letech, kdy měl infarkt na zadní stěně srdce.
Tehdy ho vyšetřil asi po hodině mladý lékař záchranné služby, bylo to jinak než dnes - to by ho ihned odvezli do nemocnice. Lékař mu jen doporučil, aby zašel k praktickému lékaři na kontrolu, kam samozřejmě nešel.
Pak se mu v 61 letech přitížilo, to už jsem byla důraznější a donutila jsem ho k lékařce zajít. Jeho tlak byl příliš vysoký, přesto - na prosbu manžela - jej paní doktorka do nemocnice neposlala, dostal pouze léky a první (i poslední) neschopenku v životě. Pak byl uschopněn, odpracoval 3 dny a když přišel domů, stačil si jen odložit a po chvíli nevolnosti zemřel.
Přišla jsem z práce půl hodiny po manželovi, když jsem ho viděla, nevěřila jsem, že je konec. Proto jsem volala 155, snažila jsem se o pomoc. Zakrátko přijel pan doktor, který potvrdil úmrtí, přesto jsem jen civěla a nechápala. Zanedlouho přišel domů i náš 27letý syn, který se mnou a zdravotníkem počkal na pohřební službu. Teprve, až mého manžela odvezli, teprve potom mi došlo, že už mi ho nikdo nevrátí a začala bolest, která trvala asi 3 roky.
Manžel byl dobrák od kosti, miloval nás a syna vychovával láskou. Proto jsem měla po ovdovění v synovi velkou pomoc. Zprvu jsme nepotřebovali ani jíst, jen jsme seděli a povídali si. Vzájemně jsme si dodávali sílu. Mám dvě sestry, ani jedna za mnou nepřijela - všichni věděli, že nejsem sama, že se o mne můj syn postará. Vše zařídil, nic jsem nemusela vyřizovat sama. Podotýkám, že jsem stále chodila do zaměstnání, pauzu jsem měla necelé tři dny.
To, že jsem musela mezi lidi, mi pomáhalo, zároveň mi to hodně vyčerpávalo. Dost jsem se zhubla, ale po pár měsících se tělo vzpamatovalo. Duši to trvalo déle. Dnes více než po deseti letech na manžela denně vzpomínám a ptám se ho, proč odešel tak brzy, vždyť mi tehdy bylo jen 53 let.
Přála bych všem vdovám, aby u sebe měly hodného člověka, jako jsem měla já. Jsme sice silné, ale v takové situaci potřebujeme rychle radu, pomoc i pohlazení. Pak to zvládneme a můžeme zase žít. Což neznamená, že nám manžel nebude chybět a že se s jeho odchodem smíříme. Nesmíříme se s tím nikdy! Pouze to rozumem pochopíme.
Asi jsem divná, ale jakmile jsem někde sama mezi páry mých vrstevníků, zmocňuje se mi lítost, uvědomuji si, jak jsem taky mohla žít a radovat se. Nevím, jestli závidím těm lidem a nebo se jen lituji, ale vím jen, že ta chvíle není příjemná a ubližuje mi. Hlavně se o takových pocitech nebavím s žádnou ženou, která partnera má. Nemůže se totiž vcítit do mé situace a o její rady nemám zájem.
Přeji klid a dobré lidi kolem Vás.
Danka (64 let, psáno 11 let po úmrtí manžela pro neziskový portál www.vdovyvdovam.cz)
