Země se teprve v nedávné době začala otevírat turistům, přičemž od roku 2020 se i pro nemuslimy údajně otevřelo také druhé nejposvátnější město islámu – Medina. Pak ovšem přišel covid-19, takže všechno bylo odloženo a my jsme se do Saúdské Arábie dostali až na Vánoce 2021.
Cestě předcházela poměrně složitá administrativa, včetně registrace na dvou saúdských webech a testu PCR. Byli jsme rovněž varováni, že Saúdové jsou nejarogantnějším národem na světě.
Ve skutečnosti proběhla cesta do Saúdské Arábie celkem bez problémů. Pouze let z Dubaje do Jeddah na pobřeží Rudého moře byl zmatečný a ani jinak výborná letecká společnost Emirates nezvládla nápor hordy Filipínců a Bangladéšanů, kteří bezohledně předbíhali, strkali se a nedodržovali jakákoli pravidla společenského chování. Nelze se jim ale divit. Pocházejí z prostředí, kde neteče pitná voda, nejsou toalety ani elektřina a v Saúdské Arábii dělají za pakatel veškerou špinavou práci. Druhá šokující zkušenost přišla na letišti v Jeddah, kde jsme přijali nabídku taxikáře na odvoz do hotelu, ale po příchodu k “autu” jsme nevěřili vlastním očím – vozidlo bylo těžce havarované a uvnitř byla pouze dvě špinavá sedadla s vytrhaným čalouněním. Když jsme si poté taxi objednali u oficiální letištní firmy, zjistili jsme navíc, že její cena byla dvakrát nižší.
To byly ale jediné dva problémy. U přepážek na kontrole pasů sedí pouze ženy. Jsou zahalené a vidíme jenom jejich oči. Stačí však pozdravit arabsky “salaam aleikum” a ty oči se rozzáří. Po aroganci ani stopy, místo přísné kontroly a úřednické strohosti navazujeme přátelský hovor. Stačí k tomu pár arabských slov. V době “covidové” máme mít na mobilu nahranou aplikaci “Tawakkalna”, kterou údajně budeme muset prokazovat naši neinfekčnost. Musíme si tedy pořídit místní “simky”. Nejsou drahé a prodavač u stánku nám ochotně pomůže aplikaci nainstalovat.
Večer po příletu jsme se šli projít čtvrtí vedle našeho hotelu. Očividně zde bydlí saúdská vyšší střední vrstva. Jejich domy bych označila spíše jako paláce. Těžko lze uvěřit, že tam bydlí pouze jedna rodina. Ten luxus je ale jaksi nedotažený, ulice jsou dost špinavé, chodníky neexistují nebo jsou čistě soukromé. Některé z domů nevypadají příliš upraveně, opadává jim omítka nebo nejsou udržované. Po ulicích téměř nikdo nechodí pěšky. Před mnohými domy stojí zaparkovaná auta pod plátěnými stříškami, které slouží jako ochrana před sluncem. Jedinými živými tvory jsou desítky vyhublých koček, které zoufale hledají potravu kolem popelnic, a neméně smutný je i pohled na Filipínce a Bangladéšany, kteří svým arabským pánům myjí a čistí auta přímo na ulici. Božena Němcová by to nazvala “v zámku a v podzámčí”. Jsou zde dva světy - uvnitř luxusních vil a venku na ulici. Kromě malého parčíku před naším hotelem tady chybí jakákoli občanská vybavenost.
Velké rodinné domy však nemusí být nutně znakem bohatství. Saúdové mají hodně dětí a když jsou rodiče nemohoucí, děti společně postaví velký dům a starají se o ně. Pojem domova důchodců lze i dobře anglicky mluvícímu muslimovi obtížně vysvětlit.
Přichází Štědrý den. Oslava Vánoc a nošení jakýchkoli křesťanských symbolů je zde stále přečinem. Je pátek, který je dnem velké motlitby, takže dopoledne město zeje prázdnotou, nejezdí téměř žádná auta. Necháme se odvézt k moři a projdeme se po pobřežní promenádě, které zde říkají Corniche. Je zřejmé, že jsme v jiné kultuře. Žádný alkohol, v kioscích se prodává rychlé občerstvení, nápisy jsou většinou pouze v arabštině, ale panuje zde naprostá pohoda a klid. Žádná hlasitá hudba, téměř nikdo na veřejnosti nekouří, lidé sedí a jedí na dekách, často přímo na chodníku. Obdivujeme nádherné pozlacené džbány, talíře a šálky některých rodin. Jsme předmětem zvědavých pohledů, za celý den jsme neviděli jediného Evropana nebo Američana. Přísné náboženské předpisy ale berou občas za své. Teoreticky by měli všichni muži a všechny ženy dodržovat určitá omezení v oblékání – měli by mít zakryté ruce až po lokty a nohy po kotníky. Realita je ovšem pestřejší. Na jedné straně černě zahalené ženy, které se na svět dívají pouze úzkou mezerou na oči, a muži v dlouhých bílých košilích ve tvaru jakéhosi volného pláště sahajícími až ke kotníkům (galábija) a s beduínskými šátky na hlavě. Na straně druhé muži v šortkách a tričkách s krátkými rukávy a zcela nezahalené ženy s vlasy vlajícími ve větru (pravděpodobně Libanonky) nebo filipínské služky v obtažených džínách. Většinou jsou ale výše uvedená pravidla dodržovaná. Ke Štědrému dni patří ryba, takže jsme si ji chtěli dát v rybí restauraci Saedi, ale museli jsme to vzdát, protože jsme si měli rybu sami vybrat v průhledných pultech. Ani jednu z mnoha nabízených ryb jsme však neznali a nevěděli jsme, jak bude připravená ani kolik bude stát. Najedli jsme se tedy ve vedlejší indické restauraci.
Jeddah (Džida) má místy dobře zachované staré město, kde v současné době probíhá rozsáhlá rekonstrukce financovaná nechvalně proslulým korunním princem Muhammad bin Salmánem, který sice umírněně modernizuje Saúdskou Arábii, ale zároveň vede krvavou válku v Jemenu a krutě likviduje veškerou opozici ve své zemi. Podle našeho jemenského řidiče Tareka právě díky Muhammadovi mohou dnes saúdské ženy řídit auto bez doprovodu manžela nebo otce, ale na druhé straně v Jemenu v důsledku války dochází k humanitární katastrofě, lidé hladovějí, děti umírají na banální nemoci a v troskách domů bombardovaných saúdským letectvem hynou tisíce nevinných lidí. S těmito smíšenými pocity obdivujeme jemnou a vytříbenou architekturu starého města Al-Balad. Domy mají kryté dřevěné “balkonky” tyrkysové, hnědé nebo zelené barvy. V úzkých uličkách je vzduch provoněný léčivými bylinami a parfémy a nad našimi hlavami visí skleněné nádobky s vodou, ze kterých rostou kvetoucí zelené rostliny. Osvěžili jsme se čajem s mátou v kavárničce na ulici, kde se zároveň nachází ateliér místního malíře. Jsme zde sami a ani nikde jinde ve starém městě nebyli téměř žádní lidé. Všechny obchody byly totiž zavřené. Když v pozdním odpoledni končíme naši návštěvu této čtvrti, otevírají obchody a začíná nejrušnější doba dne. Objevují se skupiny zahraničních turistů. Nám se ovšem více líbila romantická návštěva prázdného města, které bylo na chvíli pouze “naše”. Den končíme v lidové restauraci v indonéské čtvrti, kde se stravují filipínští dělníci. Restaurace je však velmi čistá a nabízí filipínská a indonéská jídla. Těsně před odjezdem do hotelu si projdeme supermoderní obchodní centrum, kde většina obchodů nabízí luxusní zlatnické zboží. Je to skutečně země protikladů.
Asi tři hodiny jízdy autem na jih od Jeddah leží v nadmořské výšce 1800 metrů město Taif. Cestou k němu projíždíme předměstím Mekky a v dálce vidíme věž luxusního hotelu tyčícího se nad mešitou Al-Masdžid al-Harám, na jejímž nádvoří se nachází svatyně Ka'ba. Jedná se o největší mešitu na světě. Mekka a Medina jsou cílem muslimů v rámci svaté poutě Hadž nebo Umrah. Hadž je povinností každého muslima a lze ho vykonat pouze v určitou roční dobu, zatímco Umrah lze vykonat kdykoli, přičemž ale nenahrazuje povinný Hadž.
Taif je zelenější než Jeddah, ale jinak je kolem stejná kamenitá pustina jako jinde. Posledních asi 40 kilometrů se čtyřproudová dálnice vine prudkými zatáčkami a teplota klesá až na 14 stupňů. Ve městě není nic mimořádného kromě jedné historické budovy. Kousek za Taifem má být národní park, ale ve skutečnosti je to jen několik dětských hřišť s atrakcemi. Podobných míst je v Taifu více. Zábavní parky jsou křiklavě barevné a jejich součástí jsou chatičky, kde jsou rodiče s dětmi ubytováni. Teď v zimě je ale všechno prázdné. Plno tady bude v létě, kdy teploty v Jeddah stoupají až na 44 stupňů a Saúdové prchají do hor. Ostatně moc možností na vyžití nemají – nakupování v luxusně pojatých obchodních centrech, jídlo v restauracích a zábavní parky. Procházka Prokopským údolím je pro ně nedosažitelným snem. Vysněná dovolená lidí na Arabském poloostrově je dva týdny v zemi, kde neustále prší. Když se zdálo, že z Taifu odjedeme bez výraznějšího zážitku, narazili jsme na malou říčku (nepochopili jsme, kde se v té pustině vzala) se zelenou nivou, kde osamělý beduín pásl stádo mladých velbloudů. Sám seděl na krásném bílém velbloudovi a bičíkem krutě trestal každý pokus některého ze zvířat vzdálit se od stáda. Nikdy předtím jsme neviděli velblouda brodícího se řekou. Trs svěže zelené trávy na druhém břehu byl ale příliš silným lákadlem. Oběd jsme měli tentokrát v jemenské restauraci v obchodním centru. Nutno poznamenat, že v každé restauraci v Saúdské Arábii, kde jsme se stravovali, byla jídla chutná a připravená z čerstvých surovin.
Pláže na pobřeží Rudého moře jsou nekvalitní a patří jednotlivým hotelům. Veřejné pláže v Jeddah neexistují. Za vstup na pláž je tedy třeba platit. Upřímně řečeno, nestojí to za požadované peníze. Zařízení jsou zastaralá a neviděli jsme nikoho, kdo by se koupal. Překvapující bylo vidět mladé arabské dívky v bikinách. Opět se potvrzuje, že ani v Saúdské Arábii se zákony ne vždy dodržují. Dostáváme rovněž zcela protichůdné informace ohledně návštěvy svatých měst islámu. Do Mekky se zřejmě nedostaneme, ale do Al Madinah (Mediny) snad ano. Někteří recepční v našem hotelu nám cestu do Mediny vřele doporučují s tím, že nesmíme překročit hranici prostoru Al Harám, kde se nachází mešita s hrobem proroka Mohameda, ale jiní nám návštěvu Mediny rozmlouvají, přičemž někteří se zdají být naším úmyslem dokonce pohoršeni. V Saúdské Arábii očividně probíhá diskuze mezi konzervativci a příznivci modernizace země. Rozhodli jsme se však, že Medinu navštívíme, a to rychlovlakem, který cestu zkrátí na necelé dvě hodiny. Dosahuje totiž rychlosti až 300 km/hod.
Jeddah drží několik světových prvenství. Je zde nejvyšší vodotrysk na světě. Voda z něj prýští až do výšky 260 metrů. Nachází se tady i nejvyšší vlajková žerď. Obrovská vlajka s arabským nápisem a zkříženými meči na zeleném pozadí je dominantou města. Zážitkem je i prohlídka centrálního rybího trhu. Mezi množstvím prodávaných ryb, které jsou velmi levné, vynikají barevné tropické ryby a proslulí mečouni z Jemenu. Nemohli jsme opomenout ani návtěvu zdejšího muzea, které se nachází v nádherné několikapatrové historické budově. Mezi mnoha nejrůznějšími sbírkami nás nejvíce zaujaly ukázky tradičních obydlí a slavnostních oděvů.
Zvláštní kapitolou v Jeddah jsou pohostinní místní lidé. Při opakované důkladnější prohlídce starého města, které v odlehlejších částech není příliš čisté a upravené, jsme byli osloveni milým saúdským Arabem. Doslova nás “zatáhl” do obchodu s cukrovinkami a začal nám kupovat dárky. Za chvíli jsme měli plnou tašku sušených meruněk, bonbónů a dalších sladkostí. Přitom na něj čekala rodina v autě. S omluvou zastavil dvě kolemjdoucí dívky a svěřil nás do jejich péče. Ukázalo se, že to byly architektky pracující na obnově starého města. Vynikající britskou angličtinou nám daly rady pro návštěvu Al Madinah a jedna z nich si zavzpomínala na svoji návštěvu Prahy v dětství. Ačkoliv byla zahalená v černé abayi, neměla sebemenší problém s námi diskutovat a při rozloučení nám podala ruku. Nutno poznamenat, že v Jeddah se opatření proti covidu-19 dodržují daleko více než v Česku. Více než polovina lidí nosí respirátory i venku. Kontrola povinné aplikace Tawakkalna při vstupu do obchodů a restaurací je však velmi laxní – buď není prováděna vůbec nebo stačí sáhnout po mobilu a kontrolující osoba mávne rukou a pustí nás dovnitř. Kontroly většinou provádějí negramotní přistěhovalci, takže by stejně nebyli schopni údaj přečíst.
Silvestr se v Saúdské Arábii neslaví. Země má jiný letopočet, který začíná rokem 622, kdy prorok Mohamed utekl z Mekky do Mediny před pohanskými nepřáteli islámu. Rok má lunární měsíce, takže neodpovídá našemu roku. Silvestr v Jeddah byl v pátek, takže město bylo dopoledne pusté a lidé byli v mešitách na velké motlitbě. Zato kolem páté hodiny došlo k dopravnímu kolapsu, protože se dav přesunoval na pobřežní promenádu Corniche. Byl to ovšem nejklidnější Silvestr našeho života. Nikde jsme neviděli symboly vítající Nový rok a pokud by zde byli psi, nemuseli by trpět nekonečnými petardami jako u nás. Psi ovšem v Saúdské Arábii téměř žádní nejsou, protože jsou v islámu považováni za nečistá zvířata. Muslimové se domnívají, že pouhý pohled na psa během motlitby dokáže zmařit jejich pokorné prosby k Allahovi. Mít doma psa je podle islámského zákona přísně zakázáno. Za celý pobyt jsme tudíž viděli v Jeddah jediného bílého psa, kterého pro jeho nemuslimského majitele venčil Filipínec. V pustině za Taifem jsme viděli smečku černých psů, kteří se tam zřejmě nekontrolovaně rozmnožili.
Vrcholným zážitkem cesty do Saúdské Arábie byla bezpochyby návštěva svatého města Medina představující neskutečnou kombinaci moderní technologie a konzervativního tradičního islámu. Vzdálenost 415 kilometrů jsme rychlovlakem zdolali za 1 hodinu a 54 minut. Před supermoderním nádražím v Medině jsme měli obrovské štěstí na taxikáře. Díky němu jsme měli skvělé zážitky a nebyli jsme vystaveni riziku zatčení náboženskou policií, protože věděl, co si může s námi dovolit. Byli jsme pravděpodobně jedinými nemuslimy v celém městě. Lidé nás arabsky zdravili a manžel jim krátce odpovídal. Byla jsem zahalená, ale v evropském oděvu. Viděli jsme několik nádherných mešit, slyšeli podmanivý hlas muezínů a nakonec jsme se podívali i k mešitě Nawabi v samém srdci pro nemuslimy zakázané oblasti Al Harám. Je zde pohřben prorok Mohamed, který tuto mešitu nechal v sedmém století vybudovat. Taxikář krátce zastavil před vchodem do mešity, kudy se valil dav muslimů z celého světa, aby se poklonili hrobce proroka. Potom s námi zajel k boční straně této druhé největší mešity na světě. Byl již večer a celý prostor byl nádherně osvícen. Taxikář nám řekl “go and quickly back” (jděte a rychle se vraťte). Vyběhli jsme z auta a šli k mříži, za kterou jsme viděli frontu muslimů čekajících, až na ně přijde řada u hrobu proroka. Udělali jsme pár špatných fotek a rychle se vrátili do auta. V případě prozrazení by nám hrozila deportace.
Tuto cestu jsme zakončili dvoudenním pobytem v emirátu Ras Al Khaimah ve Sjednocených arabských emirátech (SAE). Během prvních dvou cest do SAE jsme navštívili šest ze sedmi emirátů, takže tentokrát jsme se vydali do nejvzdálenějšího z nich, který leží na hranici s Ománem. Krajina cestou z Dubaje byla výrazně odlišná od Saúdské Arábie, kde jsme za městy viděli pouze kamenitou pustinu. Pohled na písčité duny, místy porostlé suchomilnou vegetací, byl rozhodně příjemnější než nehostinná krajina, kterou jsme viděli z rychlovlaku cestou do Mediny.
Bydleli jsme v apartmánu a při procházkách okolní zástavbou bylo zajímavé pozorovat rozdíly mezi SAE a Saúdskou Arábií. V Emirátech jsou domy postaveny kvalitněji, většinou jsou řadové a bydlí v nich cizinci z Asie a Evropy, kteří v SAE dlouhodobě pracují. Jsou zde chodníky, žádné kočky, ale zato hodně psů. Všude je čisto. Původního obyvatele zde potkat není možné. Kromě Dubaje žijí “Emiratis” (původní arabské obyvatelstvo SAE) v ostatních emirátech odděleně v samostatných čtvrtích mimo města v honosných palácích s vlajkami SAE a mešitami. Tvoří pouze 11% obyvatelstva své země, ale těší se výhodám, které ostatní lidé žijící v této zemi nemají – jedná se například o bezplatnou lékařskou péči. Jejich domovina prošla za posledních 50 let neuvěřitelnou proměnou. Z chudé země, kde se místní obyvatelstvo živilo lovem ryb, potápěním pro perly a chovem velbloudů, se díky příjmům z ropy stala futuristická země, jejíž megalomanské projekty přitahují miliony zahraničních dělníků, ale i manažerů a techniků. Kromě původního arabského obyvatelstva zde žijí snad všechny národy světa, nejvíce ale z indického subkontinentu. Indové tvoří 38,2% populace, Bangladéšané 9,5% a Pakistánci 9,4%. Další početné etnické skupiny jsou Egypťané, Nepálci a Filipínci. V restauraci nás obsluhoval Kolumbijec a dívka z Myanmaru. Filipínky pracují většinou jako služky v bohatých domácnostech, Bangladéšané uklízejí v hotelích. Taxikáři jsou většinou Indové nebo Pakistánci.
Jsem moc ráda, že jsme po dvou letech mohli znovu vycestovat mimo Evropu a pokračovat v objevování světa.
