FEJETON: Neprchejte, věci mé!
Ilustrace: Tomáš Polák. Poskytnuto portálu i60

FEJETON: Neprchejte, věci mé!

16. 1. 2022

Život mi přinesl poznání, že některé předměty denní potřeby nejsou v soužití s lidmi šťastné a jakmile se jim naskytne šance, člověka opustí. Vlastně se těm jejich útěkům ani nedivím, určitě není lehké existovat s jedinou perspektivou, vyjádřitelnou heslem „Hubu drž a služ!“.

V čele tohoto boje věcí o svržení lidmi nasazených otrockých okovů stojí zapalovače a propisovačky. Kamarád Rampas říkával: „Někde na světě jsou mnohahektarové haly, kde na regálech leží milióny zapalovačů a propisek, který zmizely a nikdy nikdo už je nespatřil.“ Souhlasím, svobodně si tam polehávají a vyprávějí si o lidském nevděku. Ostatně už Jiří Wolker v básni „Věci“ v roce 1921 napsal: Miluji věci, mlčenlivé soudruhy, protože všichni nakládají s nimi, jako by nežily, a ony zatím žijí a dívají se na nás jak věrní psi pohledy soustředěnými a trpí, že žádný člověk k nim nepromluví.“

Myslím, že zapalovače a propisky jsou pro ostatní věci zářnými vzory. Jim se totiž únik z lidského zajetí většinou povede, kdežto jiným předmětům se to až tak nedaří. Například můj mobil, to je chronický útěkář. Zkouší to na mě furt, dennodenně se mi schovává, vyhledává nejbizarnější skrýše a v nich se schoulí v naději, že už ho nikdy nenajdu a on bude svoboden. Jenže, chachá, já mám za ušima. Vždycky zabouchám na souseda na patře, ať mi zavolá, a uprchlíka vystopuju. Malér by ovšem nastal, kdyby se ti hazlíci – tedy můj a sousedův telefon – domluvili na souběžném útěku. Ani nechci pomyslet na velikánskej průser, kdyby se takto domluvily mobily v celém našem domě, nedejbože v celé ulici.

Taky dost záleží na psychické dispozici té které věci. Třeba na jejím temperamentu. Například klíče od bytu mojí vnučky Verunky jsou daleko energičtější než klíče vnuka Honzíka. Zatímco ona musí trávit dlouhé chvíle jejich hledáním, on s nimi nemá nejmenší problém. Dokonce už jsem slyšel i o demonstrační sebevraždě klíčů – kámoška Zdena mi o tom vyprávěla: „Jdu z mejdanu, zastavím se na chodníku, lovím v kabelce cigára, a ti magoři (rozuměj klíče) toho využili a vyskočili přímo do kanálu.“ Velmi záludně se k svému lidskému páníčkovi chovalo i auto mého ghanského spolužáka a kamaráda Sonnyho. Dodnes pamatuju na jeho zoufalé výkřiky: „Já beton včera zaparkovat tu! A auto teď být v prdel!“ Jeho zlomyslnej otřískanej Volkswagen se totiž často v noci schválně přeparkoval jinam, aby ho naštval. Alespoň Sonny to tak viděl.

Již římské právo v Justiniánově kodexu definuje, co jsou to věci se moventes neboli movité. Označuje tak to, s čím se dá hýbat, co je přemístitelné bez porušení podstaty. Moderní právo to přejalo, ale já si myslím, že nastal čas na doplněk. Do právní praxe by měla být zavedena ještě kategorie věcí quid procursu, tedy takových, které jsou na útěku. Prostě předmětů, které permanentně chtějí od člověka zdrhnout, schovat se mu, dezertovat ze služby. Vedle již uvedených jsou to třeba brejle, ovladače, deštníky, peněženky a náprsní tašky, hodinky, kapesní nože, štipky na nehty, někdy dokonce i zubní protézy, atd., každý z nás by tenhle seznam určitě mohl doplnit.

Jak to řešit? Jak ukecat všechny ty předměty, aby disciplinovaně čekaly na místě, kde je chceme najít? Jak docílit toho, že na nás přestanou zkoušet tu pitomou hru na schovávanou. Upřímně řečeno, nevím. Právní či represivní cestou by to asi nešlo, i kdyby nakonec byla do občanského zákoníku zavedena kategorie movitostí na útěku, těžko by asi bylo možné podat třeba žalobu na můj mobil, že se mi furt zákeřně schovává. Anebo nechat vyhlásit celostátní policejní pátrání po uprchlé propisovačce. Maminka mně a bráchovi říkávala, že kdybychom nebyli bordeláři, ušetříme si spoustu času s hledáním věcí. No jo, ale to je řešení nemožné, pořádníčkem jsem se prostě nenarodil. Již zmíněný básník Wolker doporučuje vytvořit si s věcmi hluboký vztah, něco jako vzájemnou lásku. Podle něj ony „Ostýchají se první dát do řeči, mlčí, čekají, mlčí, a přeci tolik by chtěly trochu si porozprávět!“ Že by? Až najdu televizní ovladač, zeptám se ho, jestli touží po mé lásce.

Fejetony Tomáše Poláka
Hodnocení:
(5.1 b. / 23 h.)

Pro hodnocení se musíte přihlásit

DISKUZE
Děkujeme za váš příspěvek do diskuse. Upozorňujeme, že redakce si vyhrazuje právo vyřadit diskusní příspěvky, které jsou v rozporu s platnými zákony a které podněcující k násilí a nenávisti ke konkrétním lidem či skupinám obyvatelstva. Smazány budou rovněž příspěvky obsahující jakékoliv vulgarismy.
Blanka Lazarová
Momentálně mám vyhlášeno pátrání po oblíbeném červeném šátku, který používám jako čelenku. Má moc dobrý nový úkryt, který jsem vymyslela proto, že je moje nejoblíbenější čelenka. Ona si ho zapamatovala, ale já nikoliv. Prohledávám neustále stará známá místa a nic. Tak jsem to vzdala a čekám, až ji to přejde a někde na ni narazím. A zatím jsem si oblíbila natruc tu, která byla druhá v pořadí.
Naděžda Špásová
Myslím, že je to přirozený jev, věci jsou často používané, a když je to přestane bavit, tak se ztratí. Mně takhle jednou odběhla platební karta, objevila se někde jinde v kabelce. Za trest byla mezitím zrušena a nahrazena novou. :-)
Božena Hažová, redakce
Neocenitelnou zásluhou Tomáše Poláka je to, že se mu daří přimět své čtenáře, aby ze sebe vydolovali podobně vtipné reakce, jako jsou jeho pravidelné sloupky. Klaním se všem, kteří zvednou hozenou rukavici a nechají se vyprovokovat k humoru a inteligentnímu postřehu. To je to, co nám dnes tolik chybí...
Lenka Kočandrlová
Moje věci mne mají rády,tak jsou na svých stálých místech - nikam se neschovávají.Jedině jedna béžová ponožka se kamsi zatoulala,už jsou to asi 4 měsíce,stále je někde na útěku.Tak kdyby ji někdo viděl,napište mi! Velikost 39-42 mírně opraná.
Jitka Caklová
Není nic zábavnějšího, než číst o záležitostech, které občas sama zažívám :-) "Nejlepší" je, když 33 let (od přestěhování do nového domku) ukládám věci na stejné místo a pak mě napadne dávat je na jiné "logičtější" místo, kde je určitě najdu. Naštěstí, ne prý, ale skutečně, to u mě sv. Antoníček na požádání jistí i bez modlení :-)
Danka Rotyková
Díky, pane Poláku, za bezva počtení k nedělní kávičce. Co se mne týče, nějaký skřítek mi vždy schová brýle, které nutně potřebuji. Ponožek je vícero, ale brýle se těžko nahrazují. Čím větší prostor, tím je hledání zábavnější. Když do určité doby hra skončí, mám dobrý pocit.
Jana Kollinová
V mé domácnosti je to ponožka, trpící nepřekonatelným odporem ke své párové družce. Nepřeháním, dnes, černá mstivá ponožka se snažila o svobodu a snažila se aktivovat svoje únikové mimikry v bílém prádle.
Jaroslav Kolín
Je vědecky zjištěno, že věci movité ukrývají domácí trpajzlíci, aby je po čase zákeřně odkryli na již desetkrát prohledaných místech. Aspoň tak to u nás chodí. :-)
Marie Měchurová
Když se něco ztratí a zatoulá, je prý dobré pomodlit se ke sv. Antoničkovi. Hezké počtení.
Jiří Dostal
:-) Vtipné trauma... :-)

Zpět na homepage Zpět na článek

Nejste registrován/a? Zaregistrujte se zde.

Po přihlášení (registraci) uvidíte na tomto místě přehled Vašich aktivit na portále i60.cz, a to:

  • Váš nejnovější článek
  • Nejnovější komentáře k vašim článkům
  • Nové vzkazy od přátel
  • Nové žádosti o přátelství
Přihlásit se

JSTE TU POPRVÉ?
Přečtěte si, co všechno
portál i60 nabízí
.