Odvaha žít

I to se stává a bohužel těchto případů přibývá, jen to není odvaha, ale totální rezignace. Před třiceti lety, kdy jsem neměla sílu se na kámen v řece života vydrápat, jsem si před poměrně závažnou operací přála, neprobudit se z narkózy. I o tom je život.

:-) :-) Kdo nic nedělá, nic nezkazí a pomyslný kámen mu může být ukradený. Nemá za nic zodpovědnost a když něco, závislost na státu mu umožní se na pomyslném kameni pohodlně usadit a s rukama v klíně jen pozorovat, jak ti, kteří na sebe zodpovědnost za sebe převzali a marně se snaží na kámen alespoň k odpočinku usednout :-) :-)

:-) Takže třeba jinak: Z velké a neznámé touhy vzedmula se nám vůle hodit to do stroje, a vypadlo z nás tohle... :-)

Líbí se mi Vaše zamyšlení nad tím, jak náš život plyne. Také úvodní obrázek je zajímavý.

Mám ráda citáty a jeden hezký je na konci článku. Také jsem typ člověka, který by nejraději seděl na suchém kameni a vše kolem jen pozoroval, mě se to netýká, já nikam nemusím, já zůstanu tady celý den. Přejdou dny a týdny a začne se mi stýskat. Po lidech, po květinkách, po věcech nebo zvířátkách. Najdu odvahu a v té zdi udělám malou skulinu, abych mohla kouknout ven. První krok jsem zvládla a pak už slezu z kamene a jdu sebevědomě řekou a moc dobře vím, že se mi nic nestane...

Všechni máme v sobě touhu žit a když jde do tuhého najdeme odvahu o život bojovat.

Předně bych si asi položila otázku, co mě přimělo sednout si na kámen uprostřed své životní řeky. Zájem pozorovat jen jako nezúčastněná život kolem sebe? Nebo únava, která mě i třeba proti mé vůli vyřadila z toku života? Neochota jít dál? Proč nepokračuji v cestě dál? A proč dokonce nevztáhnu ani ruku po lístku nebo kamínku, i když mě zaujaly? Složím ruce zpět do klína a hledám důvody, abych nemusela nic dělat? Budu se utěšovat vzpomínkami a cítit se v té sevřené samotě v bezpečí? To je snad totální rezignace. Ke kameni jsem se nějak dostala a právě tak se z něj, i když s obtížemi, mohu dostat pryč. Ledaže bych během té "suché bezpečné" chvíle na něm ztratila veškerý kontakt s vesmírným děním, na kterém se také podílím.

Hezké přirovnání k životu. Také si na suchém, sluncem vyhřátém kameni ráda pohovím. Na štěstí už vím, že není čeho se bát (mám vyzkoušené) i když nečekaně stoupne voda a jde vrchem ♥

Váš pohled na život se mi líbí, ale já si na tom kameni docela ráda pohovím. Abych se na něj dostala, mockrát jsem proplula různými peřejemi, utržila při tom nejednu ránu a získala pár boulí. Mám na něm čas přemýšlet, kde všude jsem chybovala a spřádat plány do budoucích životů. Neboť ten, který právě žiji, není ani první, ani poslední. A chvíle odpočinku je dobrá k nabrání nových sil. A k věčnosti se jednou dostaneme všichni, dokonce i ti, kteří vůbec neumí plavat.

IK - kéž by tomu tak bylo, ale není..