CESTA - báseň z roku 1965

Když padá hvězda, člověk si má něco přát. Báseň je překrásná.

Jitko, byla to léta 1963 - 1965. Škoda, že jsme se tenkrát neseznámili.

Přátelé, moc vám děkuji za příznivé ohlasy. Mám ale takový nepěkný dojem, že v těch dávných letech, kdy mi bylo 17 až 25 let, jsem měl bohatší fantazii i víc tvůrčí invence, než dnes. Někdy na jaře bych měl mít v pražské Viole pásmo z mých veršů starších i novějších. Moje klubová kolegyně má v Praze recitační soubor a slíbila mi to. Snad se mi povede u toho být.

Honzo je to nádherné, slovy obyčejnými nejde vyjádřit tak jak v básni. A nějak mě to i rozechvívá, díky.

Já ještě, s dovolením, objasním ten pojem "louka asfodelů". Je to pojem z řecké mytologie, kdy většina zemřelých bloudí, v podobě stínů, bez radosti a žalu, po louce s květy asfodelu.

Je to krásné.

Krásné veršování mladické duše.

Vaše báseň je pro mě poezií okamžiků. Všechny jsem si dovedla představit, jen asfodely jsem si musela vyhledat. Děkuji za rozšíření mého "botanického slovníku".

Obdivuji každého, kdo něco tak krásného vytvoří...

Tak si říkám Honzo, chodili jsmei tenkrát kolem sebe, aniž bychom tušili, že za půl století se potkáme zde na portále. Právě dnes jsem opět žila tím městem a událostmi, které k městu tenkrát patřily. Báseń se mi samozřejmě moc líbí, jak jinak taky. I když je dnes vše jinak, mě to město hodně chybí. A tuším, že Tobě taky. Ahoj. A rýmy v básni nechybí.