Vzpomínky? Vzpomínky!

Kdo vzpomina starne at jsou vzpominky smutne nebo krasne, v mladi jsem nevzpominala nebylo na co a ted by bylo, ale nechci se vracet k necemu co je nenavratne pryc.

Ztotožňuji se s názorem Heleny Přibilové. Pro mne jsou vzpomínky nedílnou součástí naší osobnosti i naší přítomnosti. Vzpomínky mi nebrání žít naplno. O významu Oral History pro společenské vědy netřeba diskutovat. Např. včera jsme si na různých místech v Praze připomínali Mezinárodní den památky obětí holocaustu. Bez vzpomínek přeživších by tato část novodobých dějin byla neúplná. V těch těžkých chvílích je často držela při životě vzpomínka – třeba zidealizovaná- na něco hezkého.

Do kraje, kde jsem se narodila a už tam dávno nikoho nemám, jezdím na pravidelné třídní srazy. Vůbec se nebráním tomu, že se na jeden večer tak trochu proměníme v někdejší kluky a holky a vzpomínáme na společné školní zážitky, na učitele i některé z nás, kteří už nežijí. Myslím, že to je hlavní náplní takových setkání, zatímco osobních prezentací rodin s potomky i pracovních kariér postupně ubylo. Takhle se setkáváme v pravidelných intervalech už roky, takže nepotřebujeme zakládat jakési debatní kluby a v mezičase si dopisovat. Nikdy jsem nepomyslela na to, že by mě vzpomínky ochuzovaly o současnost. Asi to bude tím, že se v nich netopím, ani v hezkých, ani ve smutných. Všechno má svůj čas a co je moc, to je moc. Vzpomínka se mi vynoří v souvislostí s něčím, co mi něco dřívějšího připomnělo. Není to ani soudce, ani výčitka, ani ospravedlňování, ani lítost, ani stesk. Je to vděk za život, který byl takový, aby mi něco dal, abych toho co nejvíc pochopila, nesnažila se vstupovat do stejné vody, ale ani nedělala stejné chyby (což většinou v obměně stejně udělám:-D) Žít současný život totiž znamená žít v jednom okamžiku i ten minulý a dokonce i ten budoucí. Jsme jen v jiném patře.

Vzpomínky jsou naše nehmotné bohatství, které nám na rozdíl od věcí nikdo nevezme.

Hezký nejen článek, ale i diskuzní příspěvky. Nesmírně mě baví ta rozmanitost pohledů na život. A také na koláž. Mně v ní chybí trocha černé a bílé. Život je tak neskutečně pestrý! Chvíli dole, chvíli nahoře. Na něco levá, na něco ta pravá. Chvíli taková a chvíli maková, ale hlavně živá. Tady a teď. :-)

Kdyby v článku bylo výslovně uvedeno, že se jedná o odmítání negativních a nemilých vzpomínek, mohla bych asi souhlasit. I když i ty špatné vzpomínky podle mě patří k životu. Tedy pokud tou negativní minulostí nenaplňujeme celý svůj současný život. Já se snažím držet staré toltécké moudrosti: Žij dneska, protože včerejšek už není a zítřek ani být nemusí. Na minulost vzpomínám s láskou i s odpouštěním, současnost si užívám jak to jde nejlépe a z budoucnosti se snažím nemít strach. Většina obav se obvykle stejně nevyplní, tak proč si zbytečně kazit přítomnost. A tak se radši těším na to hezké, co ještě v budoucnu může přijít.

Ještě dodám, že to žluté dítě ve mně vyvolává slunce v Duši ♥ Má ho v sobě každý, ale ne každý ho v sobě umí probudit.

Příspěvek mě oslovil, přestože jsem se "rozhodla" (viz. 6.odst.). Díky vzpomínkám na neradostné dětství a mládí si až dnes mohu uvědomovat cenu života, protože si, krom povinné školní docházky :-), mohu užívat vše, co jsem tehdy nemohla. Samozřejmě bez udržování fyzické, ale i psychické kondice by to nešlo :-)

Vzpomínám ráda, ale ještě raději užívám současný život, pokud možno na plné pecky...ale také jsem si všimla, že někteří mí kamarádi se v minulosti úplně zakonzervovali...stěžují si, naříkají na poměry a žijou smutný život...některým už se vyhýbám

K článku se nebudu vyjadřovat, ne proto, že by mě nezaujal, ale proto, že nemohu přejít bez emocí úvodní koláž autorky. Zdá se mi brutální, "psychydelicky" působící kombinace tváře stařeny a žlutého dítěte, jako z laboratoře výzkumu působení LSD. Nic proti autorčině vnímání, ale v mých představách jsou vzpomínky něžné, laskavé a zahalené v barvách měkkých tónů. Každý máme jinou kompozici barev versus vzpomínky.