Trochu jsem si v titulku upravil známý a moc hezký výrok majitele lázní Antonína Důry z filmu režiséra Jiřího Menzela Rozmarné léto, z roku 1967, podle stejnojmenné knihy Vladislava Vančury.
"Tento způsob léta zdá se mi poněkud nešťastným."
Já mohu tento výrok jen opakovat, pouze jsem vyměnil slovo léto za zimu. Skutečně, tato zima má hodně daleko k idylickým zimám našeho dětství. Suchý mráz a ať je slunce, nebo zatažená obloha, lezavý, studený vítr denně znepříjemňuje delší pobyt venku. Sníh, který občas napadne, nemá nikdy dlouhého trvání. Teplota, dlouhodobě oscilující kolem nuly, se o něj vždy spolehlivě postará. Jen ten vítr, hnusný, ledový vítr, ten zůstává. Mluvím pochopitelně o klimatu v naší oblasti, tedy v okrajové oblasti Českého středohoří. V horských oblastech to bude určitě jiné.
Co se vlastně v průběhu minulých staletí a tisíciletí změnilo? Je jisté, že lidé mívali i v dávných historických obdobích vliv na podstatné změny klimatu, když začali upravovat přirozené přírodní prostředí za účelem zlepšení svých životních podmínek. Zejména nedokonalým žďářením lesů, což vyvolávalo únik metanu a dlouhodobá sucha. Pro ně to znamenalo určitě zlepšení jejich životních podmínek, ale také výrazné pohyby celých kmenových společenství při hledání lepšího životního prostoru a s tím spojené i četné války o území.
Výzkumy starověkého klimatu na několika místech Předního východu a v deltě Nilu ukázaly, jak zranitelný byl celý tehdejší ekosystém. Dlouhodobější změna klimatu dokázala proměnit během několika desetiletí krajinu s bujnou vegetací ve step nebo poušť. Pochopitelně, zde působily i vlivy, které člověk přímo ovlivnit nemohl. Sopečné výbuchy, zemětřesení i případný pád velkého meteoritu v oblasti dnešního Jordánska, což se v současné době prověřuje a který ovlivnil podle archeologů život v té oblasti na dlouhých 200 let.
I dnes je otázkou, do jaké míry ovlivňuje náš život technický a společenský vývoj. Působení člověka však ovlivňuje klimatické podmínky čím dál, tím víc. O tom není sporu. Je jen otázkou, jak dalece ovlivní současná snaha o jejich zlepšování naši životní úroveň.
Ale to jsem trochu odběhl od své původní myšlenky. Když jsem dnes venčil svou malou Britney, jako obvykle, podél Pokratického potoka až ke škole, musel jsem si, při pohledu na vracející se děti ze školy, připomenout svá dětská léta. Uvědomuji si přitom, pochopitelně, rozdíl mezi současným, středně velkým městem a tehdejší vesnicí, byť poměrně velkou. Málokdy však nebyl v prosincových a lednových dnech sníh. A s ním spojené i dětské radovánky.
Je až smutné vidět, jak i ty nejmenší děti, jdoucí z místní školy, nebo když odpoledne vyrazí za kamarády, drží všechny v ruce chytré telefony a ani nemají čas se spolu bavit. A tím méně využívat zimních radovánek, které jim současná doba není schopná většinou ani nabídnout. Holt, to je ten technický pokrok. Nevím, co v těch telefonech stále hledají. Možná hrají karty, možná si ukazují fotografie. Nemám odvahu se jich na to zeptat. Vlastně ani právo. Ale napadá mne otázka, do jaké míry je, neustále se zvyšující technický pokrok, vždy jen pozitivním faktorem našeho života.
Karanténní protivirová opatření a poněkud nešťastná tvář letošní zimy neslibují ani do příštích dnů nic dobrého. A obávám se, že ani příchod teplejších jarních a letních dnů nepřinese do našeho současného životního stylu nic nového a převratného. Vyzbroj se trpělivostí, člověče!
