Připadalo jí, že les nějak začíná houstnout a její cesta se ztrácí mezi podrostem. Pod nohama se jí pletly vystupující kořeny a kameny. Musela stoupat do strmého kopce. Cestu už definitivně ztratila. Snažila se chytat všeho co, měla po ruce, aby si výstup ulehčila. Nohy ji začínaly podkluzovat a párkrát se dostala na všechny čtyři. Až se jedna z větví, které se s nadějí chytila, ulomila. Následoval zoufalý výkřik a pak už se jen bezmocně klouzala z kopce dolů a trpně přijímala rány od toho, co jí leželo v cestě. Poslední, co vnímala, byly ruce rozdrásané do krve…
Někdo ji hladil po tváři. Otevřela oči, skláněl se nad ní Petr. První, co spatřila, byl jeho starostlivý obličej.
“Slyšel jsem tě naříkat až v atelieru. Co se to stalo?”
Marta se rychle probrala ze spánku. Její sen byl až příliš živý, ale byl to naštěstí jen sen.
“Zase se mi něco divného zdálo. Když jsem padala z toho kopce, asi jsem musela křičet.” řekla tiše a odevzdaně a dělala Petrovi místo vedle sebe v posteli.
“Tobě se pořád něco zdá a mně nic. Tak co to bylo dneska?”
Marta se však nechtěla vracet ke svému snu. Neodpověděla, jen se přitulila jestě blíž k Petrovi. Potřebovala cítil jeho blízkost, vnímat jeho dech, vstřebávat jeho teplo, vnímat ruce, které ji hladily.
“Ale je ti jasné, že dnes nic nebude? Máme to kvůli té infekci zakázané.” šeptal jí do ucha.
“Neboj se, budu to respektovat.” odpověděla dost jednoznačně. Ale Petr chtěl pokračovat v rozhovoru.
“Ten večer, co ses vrátila z Vysočiny, ses na mě asi hodně naštvala. Teprve pak mi došlo, že jsi tu na mě roztouženě čekala.”
“Pozdě, ale přece.” neusnadňovala mu to Marta.
“Tak Martí, tehdy mi nebylo vůbec dobře.”
“Ale mluvit jsi mohl, že?”
“Ale dneska mi je dost dobře.” odpověděl lišácky a snažil se Martě sundat košilku. Marta se chvíli na oko bránila, ale vlastně si nepřála nic jiného.
Naštěstí dnes bylo víkendové ráno. Nikam nespěchali a ani je nikdo nerušil. Celý dům byl zatím nezvykle tichý, i když se venku už dávno rozednilo.
“Jsem ráda, že jsi na tom líp. Měla jsem o tebe strach. Nejdřív ten covid a pak ta infekce.” povzdechla Marta.
“I já sám sebe nesnáším, když mi něco je. Asi to je se mnou k nevydržení, když jsem nemocný.” přiznával se Petr.
“Neboj se, bude zase líp.”
“V pondělí jdu na kontrolu, budou výsledky nějakých testů. Podle nich se prý uvidí, co dál. Ale nekazme si nemocemi víkend.”
“Měla bych takový malý nápad.” řekla Marta váhavě. Petr ji možná v tom okamžiku až tak neposlouchal.
“Co kdybychom si na jaře vyrazili spolu někam do lázní? Ty bys na to měl možná i nárok, když jsi po covidu.”
Slovo lázně už Petr zaregistroval a bylo to, jakoby býkovi někdo zamával před očima červeným hadrem. Do lázní se prostě flákat nepojede, na to se ještě necítí tak špatně. Marta se sice snažila svůj nápad obhajovat a vysvětlovat mu, že lázně nejsou jen pro staré. V tuto chvíli však neměla u Petra šanci. Musí vymyslet, jak na to jít jinak. Rozhodně by oba nějaký pořádný společný relax potřebovali.
V podvečer se jí ozvala Lada. Při pohledu na displej mobilu s fotografií usmívající dcery se Marta trochu lekla. Stalo se něco?
“Mami, měla bys na mě trochu víc času? Jen si v klidu popovídat…” byla její úvodní otázka.
Marta se přesunula nahoru do ateliéru, usadila se na pohovce a přikryla se dekou. Atelier byl v podkroví a bylo tu chladněji než jinde v domě.
“Mami, musím ti moc poděkovat, žes přemluvila bráchu, aby tu byl nějakou dobu se mnou. Opravdu mi moc pomáhá. Nevím, jak bych to bez něj zvládla.”
“To jsem ráda, že spolu vycházíte. Dřív jste se moc nemuseli. Ale hlavně to řekni jemu a pěkně rovnou do očí.” podotkla Marta.
“Už jsem mu to říkala. Stal se z něho fajn chlap za těch deset let, co jsme se viděli jen občas. Vůbec jsem nevěděla, že je tak šikovný. Opravil dokonce automatické otvírání brány a řadu drobností tady v domě. Netuším, kde se to naučil.”
“Asi něco odkoukal od Petra.”
“I s dětmi to docela umí. Rozumí si nejvíc s Toníkem, ten za ním chodí jako ocásek a všechno chce dělat s ním. Dokonce dělají společně i domácí úkoly. A taky skoro každý den vyrazí na běžky.”
“A co Ema a Anička?”
“Občas jsou malinko zmatené, protože fungujeme jinak než dřív. Anička měla problém ve školce. Řekla holčičkám, že dnes pro ni přijde strejda, a ty si myslely, že si maminka našla jiného strejdu místo tatínka. A že si vymýšlí, že je tatínek mrtvej. Anička prý na ně hodně křičela, pak plakala a vzlykala ještě odpoledne, když ji Libor vyzvedával.”
“Také se s tím, že nemají tátu, budou ještě dlouho vyrovnávat. A co ty?”
“Snažím se fungovat. Každý den přesvědčuju sama sebe, že musím žít co nejvíc normálně. Kvůli dětem, kvůli sobě. Když mám plno práce a nemám čas přemýšlet, tak to docela jde. I když si připadám si jako nějaký stroj. Pak večer padnu únavou a usnu. Ale po půlnoci se probudím a už nezaberu. V hlavě se mi rozjede kolotoč myšlenek. Většinou hodně nepříjemných. Nebo vzpomínek, z těch je mi zase do breku. Probírám si, co se stalo a proč se to stalo. Obviňuji sama sebe, že jsem to mohla udělat jinak. Že jsem nemusela ještě spěchat do práce. Že jsem se mohla víc starat o to, jak Milanovi je. Snažit se pochopit, jak se cítí. Ale já jsem to prostě nevnímala. Nepochopila jsem, že potřebuje pomoc.” vychrlila ze sebe jakoby si to dlouho připravovala.
“Lado, hlavně se neobviňuj. To nemá žádný smysl. Věci, které se staly, už nezměníš. Ale klidně mi povídej o všem, co se ti honí hlavou. Budu tě pozorně poslouchat.”
“Přesně to samé mi říkala i Mai, když tady byla o víkendu. Nejdřív jsem vůbec nechápala, proč mi Libor navrhuje, že za ním na víkend přijedou jeho dvě kolegyně z práce. Pak jsem souhlasila, místa tu máme dost. A Libor slíbil, že se o všechno postará. Došlo mi to až dodatečně. Měla to být jakási vzpruha pro něj i pro mě. Trochu svěžího vzduchu do chalupy.”
“A jak to dopadlo?” vložila se Marta do proudu řeči s otázkou.
“No, dokonce jsem se nechala jedno odpoledne vylákat na běžky. Bylo to až neskutečné. Jako bych to byla zase já. Vnímala jsem nejen ten osvobozující rytmický pohyb, ale i tu krásnou přírodu kolem. Napadlo mě, že bych se taky měla začít trochu víc hýbat. Pochopila jsem, že Mai, Jana a Libor spolu pravidelně běhají skoro každý den. Ale jejich vztahy jsem nepochopila. Prý jsou jen kamarádi z práce.” povzdechla si Lada.
“Opravdu všichni tři pracují v jedné firmě a na podzim začali společně pravidelně běhat. Janu už znám déle, je sice trochu zvláštní, ale moc chytrá dívka. Je aspergerka a také si toho už dost prožila. Mai jsem poznala teprve nedávno. Nastoupila do firmy na podzim hned po škole. Je hodně mladá, ale zdá se mi milá a zajímavá. Libor se občas staví u nás s děvčaty na kus řeči, když jejich běžecká trasa vede kolem našeho domu.” vysvětlovala Marta.
“Mai mi vlastně během toho víkendu hodně pomohla. Ani nevím, jak k tomu došlo, ale najednou byla se mnou sama v pokoji a povídaly jsme si. Řekla jsem jí věci, se kterými jsem se ještě nikomu nesvěřila. Nenutila mě k tomu. Vlastně se ani neptala. Jen pozorně a klidně naslouchala. Možná mě trochu očarovala těma svýma černýma očima. Po té zpovědi se mi ulevilo, poprvé jsem prospala celou noc.”
“Třeba je dobře, že jsi se mohla svěřit se svými pocity a starostmi někomu, kdo nezná tvou minulost. Není dobré všechno držet uvnitř a nemluvit o tom. Všechno, co tě kousek posune směrem k normálu, je plus.” řekla Marta v malé pauze.
“Mami, opravdu se hodně snažím, ale nejde to, jak bych si představovala. Zatím marně hledám nějakou au-pairku, která by mi pomáhala s dětmi. Měla jsem už tři zájemkyně, ale ani jedna nevyhovovala. V příštím týdnu budu mít ještě schůzku s jednou mladou Ukrajinkou. Přestěhovala se prý do Čech za svým bratrem, který už tu žije několik let. Dostala jsem na ni kontakt u nás v práci. Ale moc si od toho neslibuju. Teprve teď vnímám všechny ty nevýhody bydlení daleko od města a skoro na samotě. Denně vozit autem děti do školy a do školky, sebe do práce a odpoledne zase zpět, to je hodně náročné. Na čas i na organizaci. Tak mě napadlo, co kdybych dům prodala a odstěhovala se s dětmi do města? Všechno by bylo jednodušší, protože by všechno bylo blíž. Co ty na to?”
Martu nečekaný, i když logický dotaz její dcery, hodně zarazil. O to víc, když jí Lada potvrdila, že je zatím schopná splácet hypotéku i hradit všechny běžné náklady. Tedy za předpokladu, že si udrží svou práci. Přemýšlela o jejím nápadu s prodejem domu ještě dlouho po skončení hovoru. V tomhle rozpoložení ji objevil v atelieru Petr.
“Co tu děláš? Proč jsi tady potmě?” zeptal se udiveně.
“Mluvila jsem dlouho s Ladou a teď o tom přemýšlím. Nechtělo se mi rozsvěcet, potmě to jde líp.”
“Nějaký problém?” zeptal se Petr a sedl si k ní na pohovku.
“Zeptala se mě, co bych na to řekla, kdyby prodala dům a odstěhovala se s dětmi někam do města. Neumím jí odpovědět, ale honí se mi to v hlavě.”
“Hledá řešení své situace. Důležité je, že o tom přemýšlí. Myslí na budoucnost, a to je dobré znamení. Ty s ní můžeš probrat všechna pro a proti, ale rozhodnout se stejně musí sama.”
“Já bych takové krásné místo opustit nechtěla. Za pár let děti vyrostou a budou samostatnější. Snad se jí podaŕí někoho na výpomoc najít.”
“Ale někdy je ale dobré, udělat radikální změnu co nejdřív. Mně se takové rozhodnutí vyplatilo. Opustil jsem Prahu i svou práci a začal úplně od začátku. Teď mám tebe, další vnouče, výborného zetě a tenhle útulný domov.” shrnul Petr to, co ho napadlo jako první.
Marta jen vzdychla a pomyslela si, že to vždycky vyjít nemusí.
“A taky mám hlad. Lenka dnes dělá jídlo pro všechny. Bude pečená zelenina a kuřecí paličky. Už to v kuchyni krásně voní. Máme tam být na šestou.”
Ještě chvíli spolu poseděli v milosrdném příšeří atelieru a pak sešli dolů do jídelny na rodinnou večeři.
