Každá fotografie má svůj osobitý příběh, kterým ke mně promlouvá a já se snažím vejít do děje.
Příběh první – Květnové odpoledne
Tato fotografie patří k nejstarším fotografiím z mého alba. Nevím a nikdy jsem nevěděla, kdo jsou lidé na fotografii. Jenom vím, že domek se nachází v obci Luže na Chrudimsku, a dál už popřávám sluchu své fantazii.
Rodina, která právě vydatně poobědvala, si užívá květnového sluníčka na plácku před domem. Hospodář spokojeně pokuřuje z fajfčičky obklopen dětmi, stojící chlapec vlevo k rodině patří i nepatří, mezi oběma chlapci je rozdíl v oblečení – zřejmě chudý chlapec z příbuzenstva, kterému se dostalo té výsady, že se mohl se svými lépe situovanými příbuznými vyfotografovat. Jeho hrdý postoj signalizuje, že si té pocty náležitě užívá. Dívka stojící vlevo za chlapcem, dle oblečení, k rodině patří. Dcera na vdávání. Slušně vychovaná, netlačí se do popředí, ale je si vědoma své ceny.
Vpravo stojící dívka vypadá, jako by měla na sobě pracovní oděv - služtička vracející se z nákupu. Dívka stojící vpravo na kraji mě zaujala svým postojem - nenucený, přímo modelingový postoj, pecen chleba veliký jako kolo od vozu, který musel být i dost těžký, drží pod paží s lehkou grácií, jako by se jednalo o papírový míček. Kam asi s chlebem běžela? A proč se zrovna na tohle fotografování nechala umluvit? To už se nikdy nedozvíme.
Úplně vlevo opodál naší skupinky stojí paní sousedka. Její rozpačitý výraz říká: „Raději ne, raději mě nefoťte, nejsem na to oblečená. No, když jinak nedáte…"
V okně domku, schovaná za muškáty, na vše dohlíží hospodyně. Zajímavý obličej, ze kterého vyzařuje inteligence. S nadpozemsky vyrovnaným a moudrým výrazem sleduje to hemžení za oknem. To ona tu má všechno pod palcem, to ona tu skupinu řídí. Činí tak z povzdálí, nenápadně a vytrvale, s veškerou moudrostí a rozvahou, jako ostatně odjakživa.
Příběh druhý – Bosý chlapec ze sousedství
Toto je vůbec nejstarší fotografie z alba, zhotovená je ještě technikou zvanou daguerrotyp. Pochází z r. 1904.
Stojící dívka je moje babička Fanynka v době, kdy jí bylo 14 let. Tváří se vážně a dospěle a má k tomu důvod. V té době vedla domácnost rodičů a vychovávala čtyřletého bratříčka Pavla, zatímco její rodiče jezdili s kolotočem a střelnicí po poutích. Údajně jsem jí podobná. Vedle ní sedí její sedmnáctiletý bratr Josef, který rodičům s živností pomáhal. Dvě předčasně dospělé děti. Mě však zaujal bosý chlapec. Kdo to byl a kde se tam vzal? Fotografování určitě neplánoval, jinak by se oblékl pečlivěji. Proč ho na fotografování, které bylo předem naplánováno, přibrali? Postoje obou dospělých dětí jsou stylizované, ale chlapec ze sousedství působí, jako by zrovna běžel náhodou kolem. Přes rameno má mošničku, možná běžel do školy. Je bosý, ale má sebevědomé držení těla a z očí mu vyzařuje hrdost. Celým svým postojem jako by říkal:“Já vám ještě ukážu „ Přes jeho ošuntělé svršky a bosé nohy je to silná osobnost. Určitě kamarád obou dětí.
Slyším Josefa, jak říká „Jestli ho se mnou nevyfotografujete, tak já tu taky sedět nebudu.“
„Ach jo - tak se tady postav, ať už může pan fotograf začít, má dnes ještě další fotografování, nemůžeme ho zdržovat," rezignoval otec rodiny. A tak mají obě děti svého kamaráda navždy zvěčněného na fotografii. Moc by mě zajímal další osud toho chlapce.
Příběh třetí - Marie?
Při prohlížení alba maminka u téhle fotografie vždy říkala: “Nevím, kdo to je, asi někdo ze vzdáleného příbuzenstva. Možná Marie Převratská. Víš, to byli ti příbuzní, kteří odešli za prací do Chicaga..."
Tvář ženy mi někoho připomíná. Vidíte tam tu podobnost také, nebo jenom tak pracuje moje fantazie?
Příběh čtvrtý - Svatba strýce Aloise
Tato fotografie je nejmladší. Časově bych ji asi zasadila do třicátých let minulého století. Strýc Alois se ženil s tetou Andou. Vždy, když jsem si tuto fotografii prohlížela, ptala jsem se: „ Proč ženich sedí s kyticí na klíně a nevěsta nad ním jen tak stojí?“ A dostávala jsem vyhýbavou odpověď: “No, tenkrát to prostě tak fotili.“
Samozřejmě jsem se s tím nespokojila a vrtalo mi to hlavou dál. Teprve po letech jsem dostala snad pravdivou odpověď.
Alois se tehdy den předem loučil se svobodou. Oslava končila nad ránem. Kamarádi Aloise dovedli domů, tam na něj máma údajně vylila škopek studené vody, aby se probral, nějak ho oblékli a dopravili do kostela. Svatební obřad ještě zvládl, ale když došli k fotografovi, projevila se opět únava.
A protože už sotva stál na nohou, vymyslel fotograf toto neobvyklé řešení. Anda nebyla zrovna nadšená, ale statečně vše zvládla a Aloise v křesle jistila. Přestože se brali už v pokročilém věku, měli krásný vztah celých čtyřicet let, dokdy jim bylo dopřáno být spolu. A já i sestra jsme k nim velmi rády jezdily na prázdniny.
S výjimkou toho posledního se tyto příběhy nikdy neodehrály, ale v tom je právě kouzlo starých fotografií. Můžeme si do nich promítnout svůj příběh. Nevím, proč se mi při slovech staré zlaté časy vybavuje první republika. Jsem si vědoma toho, že to je spíše obraz, který jsem si o tomto období vytvořila a promítla si do něj svůj ideální svět. Jsem si vědoma i veškerých negativ s tímto obdobím spojených (nezaměstnanost, chudoba, aj.), ale mám to období prostě ráda.
Konečně, každý máme nějakou slabost.
