Samota a osamělost. Rozdílné pojmy, které bývají zaměňovány

Dobrý den, každý to má jinak. Někdo chce být sám, někdo se sám trápí. Každý se může svobodně vybrat. Když mám kolem sebe lidi, musím se přizpůsobit. Jinak to nejde, ale je více srandy a cítím člověčinu. Bez té já neumím žít. Jako kluk jsem chodil za dědečkem do domova důchodců. Děda byl velmi aktivní a vadilo mu, že musí neustále chodit na pohřby, že vidí samé staré tváře. Dožil se 90 let. Myslím si, že mají lidé žít pohromadě. Mladí i staří. Vzájemně se obohacují. Děti vidí, že jednou zestárnou a umřou. Patří to přece k životu. Já mám takové přání. Chtěl bych umřít doma, nikoliv v domově důchodců, obklopen starými neznámými lidmi. Jindra

Mám 3 děti a zatím 6 vnoučat...když se sejdeme na delší dobu jsme s ženou po čase rádi když nás děti opustí a my si v klidu a tichu odpočineme. Někdy je toho po sedmdesátce jž na nás moc. Ale již druhý den se nám po nich stýská a jsme za děti a vnoučata šťastní a životu a přírodě za to děkujeme.

Jsem ráda sama a děsím se chvil, kdy se ke mně přivalí početná rodina... Mám ráda své děti, vnuky, sourozence, ale většinou mi obrátí život vzhůru nohama a nejvíc mne ničí nevyžádaná moudra a rady... Ráda jdu občas na brigádu do bývalého zaměstnání - je to třeba pár hodin v měsíci, tam si mohu povídat s živými lidmi, nikdo mi neradí jak mám žít a hlavně mi nedělá nepořádek v duši i v bytě. A na návštěvu ke mně nejčastěji chodí sousedův kocour, to je skvělý společník.

bydlím sama a cítím se tak dobře. Pravda mám zvířata. Bez těch bych se cítila osamělá.

Občasnou samotu vítám a je mi v ní hezky. Ale pořád bych ji nechtěla, to bych se pak cítila osamělá.

Mám samotu i osamělost ráda,nejsem zcela osamocená,mám manžela,ale není nadto se vydat sama do lesa,sedět si sama u knihy a nemuset s někým vykecávat,když se mi nechce. V dětství jsme byli velká rodina,později jsem měla děti,v práci neustálé mluvení,někdy toho bylo ažaž a nemohla jsem před ničím utéct do ticha a klidu....Tak nyní v důchodu: nádherná možnost samoty od rána do večera - a nebo někdy ne.

Jsem introvert. Jsem nejraději doma se svými knížkami, čtu si, nebo se dívám na televizi a v příbězích hledám své hrdiny. Nemám ráda velký shluk lidí ani oslavy atd. Doslova prchám pryč někam do bezpečí. Samotu neberu jako opuštěnost, ale jako oázu klidu.

Zásadní je rozdíl, jestli si člověk zvolí samotu dobrovolně nebo je k ní donucen okolnostmi. I když jsme měli s manželem nádherný vztah, tak jsme měli potřebu být také sami. Když jsem se postupně starala o obě maminky, nesmířily se situací po ovdovění a trpěly osamělostí, přestože byly součástí velké rodiny. Vše je individuální.

:-) Poněkud mělké a tautologické pojetí tématu by osvěžila připomínka epidemie bezobsažnosti mezilidských vztahů, odcizení člověka a nízká míra utilitarismu, pocitu užitečnosti v individualizovaném světě úspěchů... :-)

Souhlasím. Už jsem se zde o tom několikrát zmínila. Samota může být příjemná. Jsem ráda sama. Ovšem jen do určité míry. Osamělost je zlá. Nejvíc osamělá jsem byla v době dvou lockdownů.